Skica z hor

„Pojeď na hory, co?“, otázal se mne jednoho zimního dne přítel Babinský, který po několika dnech sestoupil ze svého poustevnického úkrytu v Chřibských hvozdech mezi obyčejný lid. Chvíli jsem si lámal hlavu, zda mám skutečně jet s touto nevypočitatelnou osobou kamsi do neznámých končin, ale po ujištění, že rozhodně nepojedeme jen sami dva, ale že nás budou doprovázet i přinejmenším ještě alespoň dvě fešné krasavice, jsem přeci jen souhlasil. V den odjezdu jsme se u Babinského pomačkané Hondy sešli ještě s Ferou a Markem z Jarošovského sídliště Louky. Děvčat jsem se nedočkal. No co, dalo se to čekat. Nastoupil jsem a v očekávání těch nejděsivějších hrůz jsme se vydali směr Vrátná (SR). Ještě před překročením hranic jsme ale museli odevzdat v útulku pro psy Babinského smradlavého pejska Gastona, aby se tady o něj v době pánovi nepřítomnosti postarali. Gaston se už těšil na jídlo a teplý nocleh, které na pár dní vymění za výprasky a dlouhé půsty, takže rozloučení s ním proběhlo bez problémů.

Po příjezdu do hotelu Vrátná jsme vyřídili pár formalit a dostali jsme klíče od pokoje, s kterými se Babinský vydal ven z budovy. „Moment“, zvolal jsem na Baba, „snad bydlíme tady, nebo ne?“ „Ale jistě, bydlíme na hotelu Vrátná“, odvětil Bab, „ale abysme ušetřili, objednal jsem nocleh v přístavbě a ne na hlavní budově. Ale žádný strach, je to tam ještě lepší.“ S těmito slovy odemkl dvěře od místnosti, které byly opatřeny cedulí Nouzový východ a vešli jsme do kobky o rozměrech 3,5 x 2,5 m, kde jediným zařízením byly dvě palandy, jeden viklavý stolek, jedna židle a rozpadající se skříň. Stěny byly vyzdobeny řadou nápisů, které pocházely od našich nešťastných předchůdců, trávících v těchto prostorech lyžařské kurzy základních škol. Pro ilustraci několik zápisků uvádím:

Sme majsteri sveta!!!

Šukání je božííí. Majka ze 7C, ZŠ Hradec Králové

Je to tady pěkně odporný a Slovensko je pěkně hnusná země!!!

Kalla (toto nesrozumitelné slovo zdobilo stěny kobky snad v pěti stech exemplářích, což působilo obzvlášť depresivně)

Jebat!

Máme se tady moc dobře a to stejné přejeme Vám, Peťka, Míša, Janička, Vendulka.

Karel je pičus!

Abych alespoň na chvíli odlehčil mému splínu, vytáhl jsem fix a na jedno z posledních volných míst na stěně připsal: Hulil jsem tady Drahošovi péro, Roman S., Uherské Hradiště, Mariánské náměstí.

Vzhledem k tomu, že jakkoliv krátký pobyt v kobce se stával nesnesitelným, bylo rozhodnuto, že se odebereme do restaurace. Překvapilo nás ovšem, že v prostorech restaurace není téměř nikdo, nepočítám-li zaměstnance společnosti Váhostav, spravující zde lanovku. Babinský sliboval defilující poloobnažené blondýny a místo toho jsem se díval do vrásčitých obličejů zpitých dělníků. Při pokusu objednat si slivovici se mi dostalo odpovědi: „len rum lebo borovička, nič iné nieje“. Má nálada klesala k bodu mrazu.

Během druhého dne jsme se věnovali lyžování, což bylo naštěstí vynikající, zdejší svahy jsou dobře upraveny, takže tato část výletu se povedla, nicméně večer se pak odehrával opět dost neutěšeně. Další den jsme zase jako obvykle vstali hned poté, co vstal Babinský, začal horlivě větrat a všech se ptát, jestli ještě spí. Když byli tedy všichni vzhůru, Babinský si spokojeně sedl na postel, snědl pomeranč, což jej nasytilo na půl dne a vyjeli jsme. Opět jsme lyžovali, na oběd jsme pojedli skvělé klobásky, Babinský pojedl dvě hrušky, poté jsme opět jezdili a jezdili a večer jsme navštívili open-air koncert Zdenky Predné v obci Terchová pod skulptůrou Juraje Jánošíka. Zde si neodpustím poznámku, že zpeváčka Predná je obdařena velmi nepříjemným, sípavým hlasem a jak ona, tak její doprovodná skupina by měla některý ze svých honorářů investovat do nákupu metronomu. Byla to celkem dost nuda, tak se Babinský aspoň pobavil tím, že Markovi ze sídliště Louky vytáhl z bundy šňůrku na utáhnutí límce, na což Marek reagoval slovy: „to tedy není moc vtipné!“. Babinský se zamyslel a odvětil: „no, opravdu to není moc vtipné; teda je to vtip, ale není moc dobrý ...“, a odešel si do stánku koupit punč. Po návratu na chatu si Babinský dal k večeři porci brambor, my ostatní jsme normálně pojedli, něco popili a šli spát.

A přišel konečně poslední den, dopolední lyžování a polední odjezd. Na zpáteční cestě se už nic zvláštního nestalo, jen Gastonovi se moc nechtělo z teplého útulku zpět k rukám svého pána, který mu na večeři nachystal obrázek uzeného ...

Ale to lyžování je tam opravdu parádní !!! ... až na ty ceny ...

Galerie
Napsal uživatel Dula dne Út, 07.03.2006 - 14:12

Comments

Ty nápisy na zdech, ty dokáží člověka otrávit. Zejména když jsou samy obratem atypickým, čtenářem běžně neužívaným. (Bývá to většina.) Pak se takové nápisy jako agenti míhají hlavou, dokud všechno ostatní nevyhubí. Nakonec s nimi nešťastník sdílí léta samoty v domovech duševně chorých, dokud tento svět nevymění za jiný. "Einsamkeit, Hoffnungslosigkeit und Angst, sagte sie..."

Ta prezentace je opravdu roztomilá. Děkuji tímto jejímu autorovi za připomenutí všech těch báječných a nezapomenutelných zážitků.

Jarku konečně jsi také napsal a článek mne pobavil. Je to typický příběh ve formátu s Babinským na horách /něco jako Anděl na horách/ Připomíná mi to staré dobré časy laciných ubytoven, nedostatku ženských a občasnou večerní nudu. Pamatuješ naši píseň: Jednoho dne na Silvestra na strašné horské chatě, pijeme tu se zoufalství a deprese má tě. Holky zase nepřijeli však samců je tu plno, do obvazu tady motám z nudy svoje tělo.

Ano Drahošu, to byla pěkná píseň, tuším, že jsme ji zkomponovali na Mikulčáku na Silvestra roku 1993. Tam, co se s námi nějaká starší děvčata nechtěla bavit, se slovy "hmm, to je nějaký mladý ...". Cheche, teď bychom se s něma nebavili mi se slovy: "hmmm, ty jsou ale starý ...".

Přesto Babb najel do akce, mi měli 18 a on 22let, po pátém šampusu holkám nabídl zajímavou slevu na Persil v u fi. Drogeria Smejkal, ale já byl ta zpit, že si nepamatuji, zda s tímto tajným esem v rukávu slavil úspěch.

Kdepak, neslavil, i když možná, že nějaké ty prášky prodal. A to ještě opravím ten věk, vzhledem k tomu, že jsme tehdy teprve mířili k maturitě, bylo nám teprve 17, jak o tom zpívá Pavel Vítek v onom nesmrtelném songu.

Čtu Jarka, utírám si slzu a říkám si jak je skvělé, že jsem se nachomejtl na těchhle zimních radovánkách. Zažít, číst a smíchy puknout. To je ono, tak má ten život vypadat. :)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

zvažuji že bych s jarkem vytvořil pravidelný seriál s babinským na......čundru, kalbě atd. je toho moc a je to nepochopitelné a vtipné

To by nebylo špatné. Mohla by tady dokonce vzniknout samostatná sekce "Babinský". Např. aktuální téma, které by se zde mohlo objevit je "Babinský kupuje jakoukoliv sochu o výšce 310 cm".

jarku tak já něco napíšu a ty to upravíš- tak jak jsme to dělávali, bude to zajímavý hybrid

Tvořte! Pokud ta kniha vznikne, tak se o to nakladatelství poperou. Předpovídám, že to bude humoristický román desetiletí.

Vstupuji jen krátkou glosou, Ing. Dr. Hron zde otevřel pandořinu skříň a Jarek napsal hezký článek, těším se na další příběhy z jeho pera všeho typu. Babinský je skvělý člověk a ohromná bytost, která je pod ochranou psa Gastona. Měl být už dávno na seznamu památek Unesco a jeho význam lze jen stěží srovnávat, snad jedině tak s úspěchem skupiny Kelly Family v ČR devadesátých let. Pes Gaston hlídá a kouše vše svými ostrými řezáky, na nichž krev obětí nikdy nezasychá. Sníh naopak taje.

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
Refundo.cz