Skica z hor

Po příjezdu do hotelu Vrátná jsme vyřídili pár formalit a dostali jsme klíče od pokoje, s kterými se Babinský vydal ven z budovy. „Moment“, zvolal jsem na Baba, „snad bydlíme tady, nebo ne?“ „Ale jistě, bydlíme na hotelu Vrátná“, odvětil Bab, „ale abysme ušetřili, objednal jsem nocleh v přístavbě a ne na hlavní budově. Ale žádný strach, je to tam ještě lepší.“ S těmito slovy odemkl dvěře od místnosti, které byly opatřeny cedulí Nouzový východ a vešli jsme do kobky o rozměrech 3,5 x 2,5 m, kde jediným zařízením byly dvě palandy, jeden viklavý stolek, jedna židle a rozpadající se skříň. Stěny byly vyzdobeny řadou nápisů, které pocházely od našich nešťastných předchůdců, trávících v těchto prostorech lyžařské kurzy základních škol. Pro ilustraci několik zápisků uvádím:

Sme majsteri sveta!!!

Šukání je božííí. Majka ze 7C, ZŠ Hradec Králové

Je to tady pěkně odporný a Slovensko je pěkně hnusná země!!!

Kalla (toto nesrozumitelné slovo zdobilo stěny kobky snad v pěti stech exemplářích, což působilo obzvlášť depresivně)

Jebat!

Máme se tady moc dobře a to stejné přejeme Vám, Peťka, Míša, Janička, Vendulka.

Karel je pičus!

Abych alespoň na chvíli odlehčil mému splínu, vytáhl jsem fix a na jedno z posledních volných míst na stěně připsal: Hulil jsem tady Drahošovi péro, Roman S., Uherské Hradiště, Mariánské náměstí.

Vzhledem k tomu, že jakkoliv krátký pobyt v kobce se stával nesnesitelným, bylo rozhodnuto, že se odebereme do restaurace. Překvapilo nás ovšem, že v prostorech restaurace není téměř nikdo, nepočítám-li zaměstnance společnosti Váhostav, spravující zde lanovku. Babinský sliboval defilující poloobnažené blondýny a místo toho jsem se díval do vrásčitých obličejů zpitých dělníků. Při pokusu objednat si slivovici se mi dostalo odpovědi: „len rum lebo borovička, nič iné nieje“. Má nálada klesala k bodu mrazu.

Během druhého dne jsme se věnovali lyžování, což bylo naštěstí vynikající, zdejší svahy jsou dobře upraveny, takže tato část výletu se povedla, nicméně večer se pak odehrával opět dost neutěšeně. Další den jsme zase jako obvykle vstali hned poté, co vstal Babinský, začal horlivě větrat a všech se ptát, jestli ještě spí. Když byli tedy všichni vzhůru, Babinský si spokojeně sedl na postel, snědl pomeranč, což jej nasytilo na půl dne a vyjeli jsme. Opět jsme lyžovali, na oběd jsme pojedli skvělé klobásky, Babinský pojedl dvě hrušky, poté jsme opět jezdili a jezdili a večer jsme navštívili open-air koncert Zdenky Predné v obci Terchová pod skulptůrou Juraje Jánošíka. Zde si neodpustím poznámku, že zpeváčka Predná je obdařena velmi nepříjemným, sípavým hlasem a jak ona, tak její doprovodná skupina by měla některý ze svých honorářů investovat do nákupu metronomu. Byla to celkem dost nuda, tak se Babinský aspoň pobavil tím, že Markovi ze sídliště Louky vytáhl z bundy šňůrku na utáhnutí límce, na což Marek reagoval slovy: „to tedy není moc vtipné!“. Babinský se zamyslel a odvětil: „no, opravdu to není moc vtipné; teda je to vtip, ale není moc dobrý ...“, a odešel si do stánku koupit punč. Po návratu na chatu si Babinský dal k večeři porci brambor, my ostatní jsme normálně pojedli, něco popili a šli spát.

A přišel konečně poslední den, dopolední lyžování a polední odjezd. Na zpáteční cestě se už nic zvláštního nestalo, jen Gastonovi se moc nechtělo z teplého útulku zpět k rukám svého pána, který mu na večeři nachystal obrázek uzeného ...

Ale to lyžování je tam opravdu parádní !!! ... až na ty ceny ...