Luďovo záhadné ráno

„Kde to jsem“, zeptal se sám sebe Luďa, když konečně vyprostil své kostnaté tělo zpoza kuchyňské linky. „Že bych to snad včera přehnal s tím pivem?

Ne to ne, vždyť jsem si jich dal jen deset. Deset jako desatero, počet Boží, který symbolizuje všechny zásady, jichž se má člověk držet, aby byl před očima Pána našeho věčným. Číslo, které symbolizuje jednotu Církve svaté.

Magický obrazec, který měl Hospodin na dresu, když ve své inkarnaci se jménem Maradona hájil na mistrovství světa ve fotbale nepochopitelně barvy Argentiny. Proč proboha nehrál za Vatikán? Nebo aspoň za Poláky? Ale Vatikán asi neprošel kvalifikací, oni ti biskupové moc neběhají. Snad jen členové Švýcarské gardy by mohli být Vatikánskému fotbalovému svazu prospěšní, ale ti by zase pravděpodobně narazili po šampionátu na problémy se svým občanstvím. A Poláci? Ti mají blbé jména. Mohla by se snad inkarnace Boží jmenovat Lešek Kowalkowski? To určitě ne!!! Přeci jen Diego Armando Maradona zní mnohem líp. A Jihoameričani jsou určitě lepší katolíci než třeba Francouzi. Ti mají ale zas fakt pěkná jména - třeba Alan Delon nebo Jean Marais. To nezní špatně, co? I když ty Maradonovi fabriky na koks taky církvi moc dobré jméno neudělaly. Ale někde se ty peníze na iluzionistické kousky v Lurdech brát musí.“

Tohle všechno běhalo Luďovi hlavou, když se snažil rozluštit svou záhadu kuchyňské linky. „Vždyť jsem se do té mezery nemohl vejít. Je to sotva dvacet cenťáků. Nebo že by jo? Nezdálo se mi to jen? No nic, vyzkouším to.“ Luďa pomalu strčil za linku nejdřív ruku. Vešla se tam. Pak zkusil jednu nohu. Taky to docela šlo. Jen u kolena to trochu zadrhlo, ale pár ran kuchyňským válem nakonec přeci jen zformovalo nohu do ideálního tvaru. Pak pokračoval hýžděmi. Bez problémů. O penis Luďa přišel už dávno, ještě v dobách kdy se domníval, že je ještěrkou, takže zde problém rovněž nebyl. Nakonec se Luďa za linku nasoukal celý, byť za cenu několika zlomenin. Nevěděl jestli je šťastný, že se mu to povedlo. Vlastně ani nevěděl, proč za tu linku lezl. Po hodině se Luďa celý ukoptěný dostal zase ven, slepil si své zlomeniny izolepou, udělal si lečo a chěl se odebrat do hospody U Vávrů.

„Sakra, kam jsem si dal peněženku? A klíče? No to snad ne?! Asi mi vypadly za tou zatracenou linkou.“ Ano, bylo to tak. Luďovi opravdu vypadla za linkou z kapsy u kalhot peněženka, klíče a navíc i karafiáty a sobí trofej. Nedalo se nic dělat. Luďa se musel zase nasoukat za linku, zlomil si ještě pár dalších kostí, ale nakonec se přeci jen k Vávrům dostal.

Z tohoto příběhu plyne ponaučení, že za kuchyňskou linku by se měl každý soukat nahý.

Napsal uživatel Dula dne Po, 05.01.2004 - 09:10

Comments

Luďa je pouhý žabař. Vypil jen deset piv, navíc si to pamatuje a jak se dostal za šporák si nepamatuje. Měl by víc pít a trochu se trénovat.

Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Příběh je příběh, prostě to tak dopadlo, nemá smysl se v tom dál šťourat. Ale rád bych toho Luďu poznal. Hlavu plnou takových otázek a takových starostí...

Mnohokrát jsem spal na problematických místech. Ano, Luďu chápu a rozumím mu. A z vlastní zkušenosti vím, že i těch 10 piv stačí. A ZVLaka si Luďo k srdci neber, nemože ti přece radit nekdo, kdo sa v hospodě ukáže jednůc za uherský rok a eště našrot. Nenenene A Ne!

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
Refundo.cz