Horečka páteční noci

Ležím doma v posteli se zánětem středního ucha a zpocen zvýšenou teplotou dosahující maxima 39,5 °C zchladil bych se dobrým točeným pivem.

Kráčím periferní ulicí tak ubohou, že se sama stydí za svůj původ a tak se alespoň pokouší uhnout před mým pohledem, všelijak se krčí, ba přímo jako by se pokoušela zmizet. K oboustranné smůle se jí to nedaří. Je to přeci jen ulice a není jednoduché skrýt domy navržené opilou dvojicí zahradních architektů, obchodní pasáže navržené společnou kocovinou, nároží zborcená a fasády tak šílených barev, že jejich inspirace musela být financována z … prochlastaného grantu EU – VALE Microregions. Tak ta nebohá ulice alespoň zhasíná tu poslední sodíkovou lampu, jež by z fleku mohla svědčit ve svůj neprospěch ve sporu, bylo-li zavedení elektřiny vítězstvím nad plynovým osvětlením. Pokud by ovšem takový spor vůbec někoho zajímal. Jdu do baru „U krachující letecké společnosti“. Divný název i pro bar na periferii periferie bezvýznamného města okresního formátu. Než zrušili okresy. A zahradní architekty sežral velký bílý králík.

Zvedám těžký litinový poklop kanálu jež slouží za vchod do výše jmenovaného podniku, ze země se vyvalí kužel světla, odrazí se od smogu nad městem a poté se s neskrývanou úlevou rozplývá v jeho poklici. Po dlouhé době se může nadechnout. Kužel světla prosvěcuje dým stoupající vzhůru v podivné směsici s randálem tvořeným změtí hlasů, hudby a zvuků jež by chtěli být hlasem. Nebo hudbou.

Spustím se dolů po žebříku a jsem pohlcen. Do baru „U krachující letecké společnosti“ chodí jen vybrané existence. Žádné trosky, teprve krachujeme. Báječně zapadám. Ozdobou tohoto baru je barman. Asi dvouapůlmetrový blondýn s rudým knírem. A šesti rukama. Se šesti neskutečně rychlýma rukama. A dlouhým, rychlým krokem. A věčným dýmem Start vetknutým mezi rty. Je tak rychlý, že když si objednáte pivo, okamžitě ho postaví před vás. Pokud v tu chvíli mrknete, nebo se jen lehce otočíte bokem, či si kontrolujete peněženku, už to vaše pivo stojí před někým jiným. Přestože jste ho již zaplatili. Na baru to vypadá dost bizarně. Šestice dospělých lidí soustředěně pozoruje napjatým pohledem jedno kolující pivo a pokouší se neztratit jej z dohledu. Platí pokaždé, jakmile to pivo přistane před nimi. Pokaždé mrknete nebo si zkontrolujete vrácené peníze. A pokaždé už to pivo skončí před někým jiným. A tak stále dokola.

Přesto se dá v tomto baru opít. Vlastně, krom té zoufalé šestice na baru, jež propadla barmanovým pivním skořápkám a jež platí v naději, že se nakonec napije, jsou tu už všichni opilí. Hodně opilí. Nejvíce opilý je pes s podivným jménem Drugstor a ještě podivnějším pánem. Ten majitel věčně ožralého čokla se myslím jmenuje Baby. Prý je na holky. Ale tomu se nechce věřit. To by bylo hodně zvláštní. Nikdo jej nikdy neviděl s holkou odcházet. A v tomto baru není nikdo na holky. Ani slaďoučký žluťásek - Číňan pan Li.

Štamgasti vědí své. Pivo se tu moc nepije. Vlastně kromě té zdařilé atrapy, s níž se hraje na baru, což hráči nemohou při Tečákově, barmanovo jméno, rychlosti postřehnout, tu ani jiné pivo není. Pije se tu tvrdý alkohol. Wodka značky Dula Samospravnaja. Dárek od těch, co řídí naše město. Aby nemuseli brát úplatky, prodávají svůj načerno pálený alkohol. A sem tam si pak nevezmou úplatek. Pokud tedy každý pátek vypijete dost Wodky. A v sobotu v místním kojeneckém ústavu těhotných sester „Na dvorku“ znovu napálíte. Báječně zařízené.

Jak se k Wodce dostat? V každé rundě objednané ke stolu musí být panák a malá cola pro Tečáka. Ten na baru přehodí pivo, hodí rundu na stůl, přehodí pivo, zkasíruje, přehodí pivo, dá si s vama panáka, přehodí pivo, prohodí s vama kus řeči a pivo na baru, špatně vám vrátí, přehodí pivo, zakleje, prohodí pivo a je zpět na baru aby po sedmé přehodil pivo. Je sakra rychlý. Tak jako jeho dlouhý nůž za pasem, brokovnice pod barem a vůbec všechno co je s ním jakkoliv spojeno. Všechno je s ním sakra rychlé. Všechno!

Dám s Tečákem rundu a pobaveně pozoruju hrající zoufalce na baru. Zajímavá je Tečákova volavka. Volavka o hmotnosti neuvěřitelných 276 Kg. Volavka Sumčí (Ardea Siluris, HORÁKOVÁ, HAMPALA 2004). Není se pak čemu divit, že doposud to pivo nikdo nevyhrál. A díky šikovné Tečákově volavce to pořád někdo zkouší. Vlastně do té doby, než dojdou peníze. Okamžitě je nahrazen někým jiným. Čekám na přátele, ty krásné existence co sem spolu se mnou tak hezky zapadají. Mám už dvanáctou rundu s Tečákem, kluci nějak nejdou a mě se chce spát. Přeci jen mám tu horečku, su unavený a musím si vzít prášky Hr. Drna. Místní šaman na stavy změněného vědomí. Spolu s Patem. A teď už spát…

Napsal uživatel Hampejz dne Út, 13.01.2004 - 05:59

Comments

Ano ano, přesně rozumím. Cítím se velmi podobně. Dnes jsem přišel do práce na šest.

Výborná charakteristika baru i obRsluhy.
A proto je máme rádi.
Jen až nebudeš mít horečku, přepočítej si barmanovi ruce. Má jich 7.

Vpravdě líbezné dílko. Mile tradiční a od toho, kdo skutečně zná mysteriózní rozměry té čtvrté dimenze. (Nechám to jen tak, stejnak se mi ještě hlava točí...)

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
Refundo.cz