BOJOVNÍK PŮLMARATONCEM

Jak je všem známo, spousta z nás se po třicítce asi trochu zbláznila a jak se charakter našich svalových vláken mění z rychlých spíše na vytrvalostní, začínáme vyvádět kusy doposud nevídané. Vždyť on běhá i Toník Plaček?! V mém případě to sice není léčba šokem, protože pravidelně sportuji od ranného mládí, ale výzva železného muže taky není z kategorie obvyklých.

A v rámci přípravy na tuto výzvu jsem si naplánoval zúčastnit se 5. května ½ maratónu v Brně (pro totální alanfabety - běh na vzdálenost cca 21 km). Start byl nakonec silně ohrožen, protože poslední týden byl velmi hektický (nástup do nové práce, výlet do Egeru, návštěva zubařky), takže pokud bych to kamarádovi Romanovi neslíbil, tak bych asi vynechal. Ve čtvrtek tedy padl definitivní telefonát:“Romana, běžíme“.
Bohužel nějaké odpočívání a nabírání sil dva dny před závodem nepřicházeli v úvahu. Jedna noc mi stačila na dohnání spánkového deficitu v dovolené, tréninkové plavecké dávky jsem si nijak nesnížil a kimono se taky stihlo propotit. Takže ½ maratón z plného tréninku.

V sobotu v 11:30 se s Romanem zaregistrujeme. Každý závodník vyfasoval igelitku a v ní startovní číslo s čipem, program a plechovku ionťáku. Závod startuje ve 13:00, takže zbývá ještě dost času. Doprovodný program na Svoboďáku zatím žádný, takže jedinou zábavou je okukování postaviček, které zřejmě přišli za stejným účelem jako my. Nejvýraznější postavou byl zhruba padesátiletý pán oděný do teplákové soupravy, která s ním jistojistě odsloužila základní vojenskou službu v 70. letech minulého století.

O půl jedné se přesouváme do šaten. Ty jsou sytě provoněny masážními emulzemi, což mně evokuje doby mého vrcholového fotbalového působení. Za šumu debat o minutových průměrech na kilometr, hodnocení profilu tratě se převlékám, mažu kolena Fastumgelem, rozkrok a třísla Indulonou. Rozhlížím se po šatně. TAK TIHLE VŠICHNI MI DNES ASI NATRHNOU PRDEL.

Na podiu se ovšem neustále vykecává pan ministr zdravotnictví Šulínek a zdatně mu asistuje již dávno nehrající herec Viki Ty Máš Ale Péro Cabadaj. Navíc není vůbec slyšet, co tam ti dva řeší, takže nálada šelem načasovaných přesně na 13:00 začíná houstnout. Po deseti minutách čekání začínáme střídavě pískat, tleskat, skandovat:“My chceme běžet“ a pro závodníky černé pleti:“Svobodu Africe“. Koncert U2 hadra. Naše desetiminutové snažení vede k tomu, že nás výstřel z děla vysvobodil v čase 13:21.

Do závodu jdu s taktikou řídit se pulzmetrem a držet tepovou frekvenci (dále jen TF) mezi 160-170 tepy za minutu. Ihned po startu ovšem TF neustále atakuje horní hranici, ale běží se mi OK, dýchání v pohodě. Při seběhu ulicí Pekařskou na rozdíl od davu lehce zpomaluji, ale kolena mám jenom jedny a vůbec netuším, co s nimi dnešní den vůbec udělá. Navíc si vzpomínám na hodnocení zkušenějších borců z šaten, podle kterých tato trať odolnost kloubů prověří nemilosrdně. Definitivně ztrácím kontakt s Romanem (což jsem očekával, vždyť on má za sebou i celý maratón).

Po zbytek prvního za tří okruhů bedlivě dodržuji zvolenou taktiku, příliš se nezabývám tím, jak se vyvíjí situace kolem mě. Na Svoboďáku se objevuji za 34 minut, což je čas velmi povzbudivý, o 3-4 minuty lepší než jsem plánoval. Začínám se trochu rozhlížet po okolí svých spoluběžců, o kterých přepokládám, že se mnou zřejmě stráví zbývající část běhu. Ke své hrůze zjišťuji, že běžím ve skupince různorodě oblečených, prapodivně běžících, hekajících a funících lidí. Do této společnosti můj profi značkový equipment, klidný dech a volný krok rozhodně nepatří. Nastává čas to změnit. Rozhoduji se neřídit se pulzmetrem a spíše dát na vlastní pocit. Natahuji krok a situace se rázem mění. Od této chvíle míjím jednoho běžce za druhým (a abych Vás nenapínal vydrželo mi to až do cíle). Druhý sběh Pekařskou opět zpomaluji, ale již nejsem pomalejší než okolí. Při míjení občerstvovací stanice u výstaviště se někdo z běžců dožaduje ionťáku. „Ionťák není, je jenom voda“, z ní strohá odpověď. „Vy jste se na to pěkně vysrali“, spílá běžec. Mě ionty nechybí, do jedné ruky beru houbičku s vodou, do druhé pár koleček banánu a ostatním běžcům ukazuji záda.

A dochází možná k nejzásadnějšímu okamžiku závodu. Nevidím nikoho za mnou, nevidím nikoho přede mnou. JSEM SÁM. Jak typické. Sám si vařím, sám si peru, sám si běžím. A když jsem sám, tak mi to jde nejlíp. Jen já, lví srdce, hluboké dýchání a pravidelná práce svalů. Pulzmert sice ukazuje 184, ale jako GuRu prostě popírám fyzikální zákony. Jsem sice teprve v polovině závodu, ale už teď vím, že dnes na to prostě mám.

Při obrátce na Poříčí na dlouhé rovince přeci jen vidím před sebou další část startovního pole. Odhaduji, že do konce tohoto kola bych se mohl dostat na jejich úroveň. K mému překvapení jsem na jejich úrovni už Ronda. Tak to je mazec. Najednou se vedle mě objevuje černé auto. Co tady dělá auto, vždyť je to běh, vše se hned vysvětluje, jakmile se auto, když se vozidlo dostane přede mně. V otevřeném kufru leží kameraman a natáčí průběh závodu. A kameraman křičí na řidiče: „Zpomal toho vezmu, ten je dobrej“. Míří objektivem kamery přímo na mě. Pokouším se o konverzaci:“Tak to ale musíte zrychlit, protože právě nakopávám vrtuli“. Auto tedy zrychluje a já si užívám 10 sekund slávy. Po té se mi vzdálí, protože se kolem mě prořítí další černá věc. To už je ovšem vedoucí Keňan, mířící neuvěřitelným tempem do cíle. No hochu, ale pod slovem Camel, ty znáš jenom velbloudy a Plzeň možná neznáš ani z mapy. A hned za ním druhá černá gazela. Ten hoch má lýtka jak já předloktí. No, to jsem asi urazil svoje předloktí. Deru se v klidu dál mezi dalšími běžci. V centru města najednou uslyším zvuky, které mi nejvíce připomínají dech kopulujícího medvěda. To není medvěd, ale předbíhá mě třetí muž v pořadí, nějaký Slovák. Chvíli po něm čtvrtý, Polák. Cíl druhého kola je na dosah.

Čas je ovšem mírným překvapením. Druhé kolo bylo za 35 min, takže to není v mém zrychlení, ale ostatní pole prostě odpadá.
Tak uvidím, co posledních 7 km. Kolena si nestěžují, svaly fungují. Posilněn kolečky banánu s mokrou houbičkou v každé ruce pokračuji ve stíhací jízdě. Pekařská mě čeká naposledy, tak už nebrzdím jedu dál. Houbičky spořádaně zahazuji do odpadkového koše zastávky šaliny, tady asi žádná úklidová četa nebude. Na poslední občerstvovačce ovšem pořadatelům spílám i já. Nemají už žádné houbičky, navíc dohromady sesypali banány a jablka. Ježíš ty jablka jsou kyselé a šlupky se mi samozřejmě dostali mezi zuby. Nu což, vždyť už jenom 4 km.

Na Poříčí opět rekognoskuji pole přede mnou. Mezi všemi běžci se vyjímá svalnatá postava prošedivělého maníka, ve vestě s nápisem IRONMAN a běžící ve stejných botách jako já (NEW BALANCE 902 - toto je neplacená reklama). Ha, spřízněná duše, toho musím mít. Mezitím ještě míjím již v úvodu zmiňovanou postavičku padesátníka, teď již bez vojenské teplákovou. Čelist povadlá, pěna huby jakoby dobíhal Velkou Pardubickou a slyšeli jste někdy souložit ježky? Já jo. Za Rondem dobíhám spřízněnou duši irondědu. Pokouším se o konverzaci:
“Tak co, taky to máte jako přípravu na dlouhý triatlon“?
„Jo, HE, za čtrnáct dní, HE, jedu do LanzarHETEHE“.
„Kam“?
„Lanzarote“.
„Aha, no mě železňák letos čeká poprvé“.
„A kde“?
„Otrokovice a čtrnáct dní před tím testnu půlku v Pardubicích“.
„To budu, HE, ve Frankfurtu, HE“.
„Tak to toho docela sjezdíte“.
„Jo, HE“.
„No nic, valím spurtovat do cíle, čau“. A přidávám do kroku.

Závěrečný slalom centrem města je trošku zrádný, protože lehce popršelo a povrch je kluzký. Cíl je již v dohledu a mezi mnou a koncem je ještě jeden běžec. Toho musím mít. Vsugerovávám si, že jsem Carl Lewis a dávám do toho úplně všechno (TF 203). Posledního soupeře míjím asi třicet metrů před cíle.

A je dobojováno. Poslední kolo za 32 minut.

Je ovšem čas vydělit se z davu a šokovat okolí příliš zdravých a asketických sportovců.

Je tedy po závodě. Celkový čas 1:41:20, průměrná TF 178, spáleno 1818 kcal.

A na závěr kvizové otázky, na které nesmí odpovídat Karel Mařík.

Šel jsem večer na Bláhovku?
Pil jsem pivo?
Jedl jsem koleno?

Galerie
Napsal uživatel GuRu dne Po, 07.05.2007 - 08:10

Mohlo by ťa zajímat

Comments

Je to skandál! Tisíce teenagerů vzhlížejících se ve svých oblíbených hrdinech na Maňi teď budou kvůli tobě kouřit!!! Proč nenapíšeš, jak ses po tom cigárku zablul a zasral, proč děláš ze sebe záporňáka? A to ani nechcu vědět, jak dopadl ten tvůj kvíz nakonec :-)))))))))

Běhání je špica, sám je mám moc rád. Například dnes odpoledne jsem ve Chřibech potkal během běhu zmiji. Zkusil jsem ji provokovat větévkou, leč mě ohrála a odsunula se travou. Blahopřeju panu Guruovi k hezkému zážitku!

Konečně, po všech korupčních a dopingových skandálech ve sportu, se našel veskrze kladný příklad borce, v jehož krvi je jen nezdolnost a vůle, a který prokazatelně nikdy žádnému rozhodčímu zhola nic nedal.

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
Refundo.cz