Zuby, zuby, zuby...

Jak nebýt postihnut syndromem vyhoření při povolání stomatologa? Nevím. Obávám se, že já už silně doutnám. Pokusím se sdělit proč. Zároveň to prosím berte jako opravdu naléhavou žádost k zamyšlení.

Povolání stomatologa mě vcelku baví. Až na lidský faktor. Ale ten se týká většiny profesí, ovšem v různé intenzitě. Každopádně nás "zubařů" velmi. Pacient do naší ordinace přichází naplněn silně negativními emocemi, které schytáváme celý den. Zákonitě se pak hromadí v nás. Někteří to řeší alkoholem, někteří sportem, ale alkoholiků je mezi zubními lékaři spousta. Dále pak takových, kteří vydělávají co nejvíc peněz, aby mohli ujet před pacienty na druhý konec zeměkoule. Nebo jako moje maminka - též zubní lékařka, která raději nechodila moc mezi lidi, aby měla pokoj, anebo chodila mezi zubní lékaře. Na zubařských večírcích se totiž o zubech mluví jen vyjímečně.

Jak asi mí dobří kamarádi tuší, tuto práci jsem si nevybrala, byla mi vybrána. Nicméně ji dělám, živí mě a nic jiného neumím. Bohužel. Jinak bych zaměstnání ihned změnila. Po práci si většina lidí řekne "padla", zavře za ní dveře (vyjma workoholiků), a pokouší se aspoň chvíli nespojovat s ní myšlenky. Můj den vypadá jinak:

Ráno zasednu ke stroji, opravuju a vrtám zuby celý den, do toho zastávám práci psychiatra, manažera, obchodníka a uklizečky. Celý den mluvím o zubech, celý den na nic jiného nekoukám.

Zavřu odpoledne ordinaci, nasadím sluneční brýle a čapku do čela a vyrazím do města. Do centra města to mám opravdu kousek, přesto se během deseti minut nevyhnu asi tak třikrát různým výkřikům typu: "Paní doktorko, já jsem Vás nepoznal, můžu se objednat na zuby?"

Dále pak: "Jé, dlouho jsem Vás neviděl. Zrovna včera, když jsem lízal zmrzlinu, rozbolely mě zuby, myslím čtyřka vpravo nahoře. Nemůžete se mi na to podívat?" Atd. atd.

Znechucená se vracím z nákupu, protože už se blíží večer, je potřeba, abych se postarala o rodinu, činím tak. Pak vyrazím za přáteli na pivo, a hádejte, co uslyším téměř pokaždé: "Evičko, můžeš se mi prosím kouknout na zuby, tady mi něco zavazí".. Anebo: "Hele, zubařko, moje zuby bys chtěla vidět, že? Ale já stejně k tobě nepůjdu, já to nepotřebuju" (Pak dotyčný s prosíkem volá mimo pracovní dobu, že je ho něco rozbolelo. Ale u piva jsou mi jeho zuby opravdu fuk...). Ještě jedna typická:" Prosím tě nebereš nové pacientky, tady kámoška by potřebovala zubaře". A ještě dotyčný přidá nějaký fakt vtipný vtip o zubařích- sadistech.

Takže od piva odcházím opět s myšlenkami na cizí zuby, ale co si myslím já, nikoho nezajímá.

A hádejte, co přijde doma? Jako bonus na závěr, v osm večer můj synáček, viklaje si mléčňákem začne kvičet: "Maminko, mě ty zuby opravdu bolí, udělej mi s nimi něco!" A já už to nevydržím, a začnu řvát vzteky.

Tak, a teď si za slovo zuby, které jsem záměrně použila opakovaně, dosaďte název zadní části těla. Myslíte, že takto vypadá běžný den proktologa?

Zkrátka a dobře, znovu opakuji, toto je moje povolání a nehodlám se o něm dokolečka bavit ve volném čase. S nikým. Ani s nejlepšími přáteli. Pokud se mnou něco chcete řešit, řešte tak prosím v pracovní době. Víte, mimo jiné, mé koníčky jsou sport, hudba , film a tak. Mám široký záběr, takže co se týče konverzace, nemusíme spolu trávit čas stále tím samým. Moje práce je práce a nikoliv koníček. Zamyslete se nad tím, kdo z Vás bere svou práci jako koníčka a potřebuje se o ní bavit pořád? A hlavně, s kolika s Vás někdo denně debatuje o Vaší práci, když chcete mít klid?

Ano, každé povolání má svoje. Ale když jde uklízečka na pivo, pochybuju, že má někdo zájem bavit se s ní dokolečka o hadrech a smetácích. Ale zuby? Ty jsou věčné. To si myslí i mí osmdesátiletí pacienti...