Čtenářský deník – Motörhead, Lemmy Kilmister

Víceméně náhodou jsem zakoupil knihu Motörhead od nedávno zesnulého zpěváka a basáka této kapely Lemmyho Killmistera. Měl jsem totiž kupón na nákup do knihkupectví Kosmas a potřeboval jsem ho rychle vybrat, tak jsem nejprve zakoupil asi tři knihy, na které jsem měl spadeno, a ještě mi chybělo něco dočerpat do celkové ceny kupónu.

Proletěl jsem tedy novinky a tam mi padl tento titul do oka. Bez rozmýšlení jsem ho tedy přihodil do košíku. Po pravdě řečeno, příliš mnoho jsem od knihy nečekal. Různé autobiografie jsem už četl a často to byla docela nuda. O Lemmyho knize se to ale rozhodně říci nedá. Je to velký a nečekaně vtipný nářez od začátku do konce. Pro ty z Vás, kteří Motörhead příliš neznáte, zkusím vysvětlit, proč, někdy před asi tak dvaceti lety, zaujali mne. Třeba Vás k zakoupení této knihy také nalákám. Je to ideální dárek třeba pro ženu k narozeninám.

Začnu trochu zeširoka. V roce 1990 jsem se ve věku 14 let stal studentem gymnázia v Uherském Hradišti, kam jsem si přinesl lásku k trampské hudbě, kterou jsme ještě na základní škole sdíleli s kamarádem a spolužákem Drahošem. Naši oblíbení interpreti tehdy byli například Wabiové Daněk s Ryvolou, Jarka Mottl, nebo skupina Hop Trop. Přeci jen jsme ale tušili, že existuje i jiná hudba. Mí rodiče mne zásobovali poslechem Beatles a Rolling Stones a Drahoš měl na školních deskách nápis Pink Floyd. Měl ho hned vedle samolepky se Samanthou Fox – ta se mi ovšem líbila víc, než ten nápis. Samantha Fox totiž měla mnohem větší prsa, než kterákoliv z našich spolužaček a dokonce i učitelek. To ale není až tak podstatné. Podstatné spíše je, že později na gymnáziu mou oblibu v trampských písních sdílel jen málokdo, snad jen nový spolužák Kašpe. Ten měl ovšem ve skautském oddílu kamaráda Dalibora a ten měl doma nahrávku Pavla Žalmana Lohonky, kterou se mi uvolil nahrát na kazetu. Doma jsem si spokojeně kazetu přehrál, když tu najednou po skončení poslední písně začalo hrát ještě něco dalšího. Původně jsem si myslel, že to snad i ten Lohonka ještě pořád je, ale když po chvíli začal zpěvák s angličtinou a po dalším čase se přidaly i bicí, věděl jsem, že něco není v pořádku. Píseň jsem ovšem doposlouchal, a co víc, hned druhý den jsem o velké přestávce zašel za Daliborem zjistit, co že mi to na kazetu přihrál za zajímavé folkové uskupení. Dozvěděl jsem se, že šlo o píseň Stairway to heaven od Led Zeppelin a bylo rozhodnuto. Dalibor přehrál nebožáka Lohonku celým albem Zeppelinů a já jsem se informoval u mé sestry, která tou dobou studovala vysokou školu v Olomouci a měla tak větší přístup k hudbě, zda by nechtěla od spolužáků přitáhnout nějaké další zajímavé nahrávky. Tak jsem se v dalších měsících seznámil asi se všemi alby Led Zeppelin, se spoustou Párplů a se všemi (i těmi co jsem do té neznal) alby Beatles. Pozoruhodnější se mi ale zdály kapely jako Zuby nehty, Panika, Garáž nebo Jasná Páka. Z těch zápaďáckých pak třeba Pixies. A pak jsem šel jednou do půjčovny CD na hlavní křižovatce v Hradišti, abych si na několik hodin půjčil pár alb, která bych promptně přehrál na pásek u spolužáka Štěpána. V regálku jsem tehdy uviděl album kapely, kterou jsem vůbec neznal, ale měl jsem dojem, že o ní kdysi sestra mluvila poměrně pozitivně. Půjčil jsem tedy CD Dead Kennedys a večer při poslechu jsem byl naprosto okouzlen. Kam se hrabali nudní Zeppelini s ukvičeným Plantem na rozzlobené hochy s nabroušenými kytarami. Jen se mi zdálo divné, že zrovna z tohohle by byla sestra tak unesena. A taky, že ne. Sice připustila, že to není až tak hrozné, ale také se vysvětlilo, že neměla na mysli Dead Kennedys, ale Dead can dance. Jen to asi nějak zadrmolila a má chatrná znalost angličtiny mezi těmito názvy neviděla rozdílu. Tomu se říká šťastný omyl. Pozorný čtenář se už teď asi ptá – dobře, dobře, to je všechno hezké, ale kde jsou ti Motörheadi? A já odpovídám – ještě chvíli strpení, už se blížíme k cíli. Po tomto prozření jsem si uvědomil, že vyčpělý hardrock opravdu není nic pro mě a začal jsem se více věnovat studiu hudby klasické – tedy punkrockové a obecněji klubově bigbítové. Někdy v té době už se mi dostali k uším i nahrávky Motörheadů, ale z nějakého důvodu jsem jim příliš nevěnoval pozornost, protože jsem je považoval spíše za něco jako AC/DC, nebo Iron Maiden, což mne nikdy nějak moc nebavilo. Až po čase, když jsem toho naposlouchal více, a zejména poté, co jsem viděl někde v TV pár jejich koncertních klipů, jsem zjistil, že Lemmy and his boys jsou úplně jiná káva. Fascinovalo mne, kolik hluku a bordelu jsou schopni udělat jen ve třech (či ve čtyřech – to podle období) a ještě u toho i dobře vypadali – tedy, pokud je člověk schopen za „dobré vypadání“ považovat image vysokého odrbaného slizouna, který nejspíš každou chvílí sežere mikrofon a pak někoho umlátí basou … Při bližším poslechu ale pečlivý posluchač zjistí, že nejde jen o změť zvuků, ale že členové této kapely umí i hrát, a to překvapivě dobře. Jen se prostě neutápí v okrasných hudebních plochách, které jsou stejně k ničemu, ale raději to hrnou furt dopředu. Jejich koncert je něco na způsob porážky generála Custera mým oblíbeným indiánským náčelníkem Sedícím Býkem. Prostě tvrdá řežba, po které zůstala jen hromada vyřízených modrých kabátů, nad kterými spokojeně pokyvoval hlavou Sedící Býk s kámošema, pak si odplivnul a řekl: tak, a máte, co jste chtěli, vy volové! Takhle je to prostě i s Motörhead!

A tak trochu podobná je i Lemmyho kniha. Od začátku do konce autor na čtenáře valí jednu říznou historku za druhou. Lemmy se v nich obvykle staví do role poněkud narcistního hlavního hrdiny a čtenář si říká – je to sice hovado, ale fakt zábavné. Zážitek z knihy je místy trochu podobný dojmům z atmosféry těch lepších knih od Bukowského. Úplně srovnávat se to ale nedá. Žánr je to přeci jen jiný. Čtenáři bude dopřána vrchovatá porce speedu, hudby, večírků, holek a všeho dalšího, co ke správné muzice patří. Pro ilustraci jsem dále náhodně vybral několik pasáží z díla velkého mistra. Nechť mu je země lehká.

P.S.
Nezapomenu na večer v baru Titanic, kde jsme někdy v půli 90. let s Drahošem naházeli do jukeboxu spoustu drobných a pak tam, k očividnému znechucení ostatních hostů, jelo asi hodinu furt dokola Ace of spades. Prostě nářez!

Něco málo z Lemmyho:
Rolling Stones byli maminčini mazánci, středoškoláci z předměstí Londýna. Z domova sice odešli bez prostředků, ale bylo to jejich rozhodnutí, kterým si chtěli dodat vzezření rebelů. Líbili se mi, ale na Beatles neměli – ani humorem, originalitou, písněmi, či vystupováním. Měli pouze Micka Jaggera poskakujícího po pódiu. Abych byl ale spravedlivý, Stouni natočili skvělé desky, bohužel na pódiu stáli vždycky za hovno, zatímco Beatles, ti udávali styl.

--------------------

Ten večer, kdy jsem se účastnil jejich konkurzu, jsem zničil svoji první kytaru. Nikdy jsem neuměl hrát sólovou kytaru, a mezi námi, neumím to dodnes. Ale ošálil jsem je tím, že jsem kytaru obrátil vzhůru nohama a zběsile jsem po ní přejížděl oběma rukama.

--------------------

Bubeníkem byl té době Terry Ollis a my jsme mu říkali Boris nebo Borealis. Na pódiu býval pravidelně nahý. Přišel vždycky v dámských bombarďácích, kromě toho neměl na sobě nic, ale během první písničky je stejně už měl na půl žerdi. Byl to dynamický bubeník, ale překážel mu jeho volně vlající čurák – dovedete si to představit, ne? – takže do něj často trefil paličkou.

--------------------

Za svůj život jsem viděl spoustu pompézních bubeníků, ale tahle dvojice byla neskutečná. Jejich bicí soupravy stály uprostřed pódia v obrovském polokruhu s dalšími perkusními nástroji, které nikdy nepoužili. Měli tam kovadlinu a několik zvonů, jakési trubky a všechno možné, do čeho se dalo udeřit. Na pohled to bylo impozantní – a dávalo se tím taky všem ostatním na srozuměnou, kde je jejich místo! Na mě to samozřejmě neplatilo, těm dvěma hajzlům jsem nedopřál oddechu. Stával jsem vedle nich a pobízel je: „Přidejte, vy kurvy! Jste pomalí! Přidejte!“

--------------------

Pete byl trochu zvláštní člověk. Když k nám přišel, tak chlastal a byl jedním z nejzábavnějších lidí na světě. Pak ale chlastat přestal, dal se na zdravý životní styl a běhání, načež to s ním začalo být těžké. Ve skutečnosti ani neběhal. Pouze vždycky doběhl do kavárny, kde si dal snídani, a pak běžel zpátky, jako kdyby celou tu dobu strávil joggováním. Vím to, protože jsme ho jednou sledovali! Začal taky dělat různé podivné věci. Například se občas svlékal. Při našem prvním koncertě vypadl uprostřed vystoupení proud, on vyskočil a stáhl si kalhoty, což mi připadalo jako dost neobvyklá reakce. Někdy prostě vytáhl ven čuráka. Jako jednou v letadle – šla kolem nás letuška a on ho vytáhl a začal s ním mávat za jejími zády. Když se otočila, přikryl si ho novinami. Motörhead je ztělesněním demokracie, ale mně přijde nevhodné mávat čurákem, jestliže si lidé v okolí hledí svého a na nic takového nejsou zvědaví.