Plavba lodí Diva z Heegu do Belgie 4

Ráno jsme vypluli z přístavu brzy. Bylo to totiž placené místo a tak jsme využili holandské vyspávačské nátury. Než nás stihli zkasírovat, frnk! a kdeže je nám konec.

Cesta byla po těch všech dnech už rutinní záležitostí a tak se kapitán rozhodl nás více proškolit. Nejdříve nám vysvětloval světla semaforu a pak začal mluvit lodnickou hantýrkou. Kdo neví, jaký je rozdíl mezi vraty a bránou je po včerejšku naprostý ubožák a když po někom chcete, aby odvázal lano, musíte zařvat z plných plic: „zruš!“. Pokud jste kapitánem lodi ovšem. Kapitán se musí za všech okolností poslouchat, to je pravidlo číslo jedna, dva a tři.

Pan Kö byl těmito informacemi natolik ohromen, že se rozhodl až do večera nepít vůbec žádný alkohol, což mu vydrželo do dvou odpoledne, protože uvařil tak chutný guláš, ze jsme ho museli zapít pivem. Guláš byl tak chutný, že už s tím pivem pan Kö nepřestal.

Plavili jsme se po řece, která se klikatila a vedla malebným holandským venkovem. Pak byla ještě možnost plavit se po Amsterodamsko - Rýnském kanálu, který je rovný, plují po něm velké lodě a nevede ničím. Kapitán nechal hlasovat, kudy se budeme ubírat dále a my jsme zvolili kanál. Zamířili jsme tedy do komory a pak na velkou vodní cestu.

Na kanále nás čekaly neskutečně velké vlny od neskutečně velkých lodí. Jednu takovou loď řídil arogantní idiot a udělal takovou vlnu, že panu Kö vyplavila spacák a já jsem musel hodinu vytírat záď.

To je ten kokot

Jak se tak houpáme směrem Utrecht, dostal kapitán chuť na brambory. Zásoby nám sice zatím nedocházejí, ale brambory zrovna jako na potvoru nemáme. Nedá se nic dělat, dostáváme rozkaz uvázat se v místech, kde by se dal najít nějaký obchod s potravinami. Uvázání je náročné, okolo projíždějící lodě s námi pěkně lomcují. Když se to nakonec povede, vylezeme na břeh, kde vidíme jednu paní na balkóně věšet prádlo. Ta nám řekla, ať okamžitě vypadneme, že se tam stát nesmí a tak opět skáčeme do lodi a odplouváme. Ale stejně jsme víc poslechli kapitána, který když sme se vyvázali řekl, že kvůli těm vlnám se tu stát nedá.

Zastavili jsme aspoň na benzínce pro lodě, což byla stará velká loď se starým pánem a my jsme byli pravděpodobně jejich jediní zákazníci za život. Kdo ví, možná to byli duchové a my jsme je tímto vysvobodili, v Holandsku se takové věci stávají docela často.

Z kanálu jsme nakonec odbočili na Merwede kanál kde si pan Kö nesčetněkrát procvičil angličtinu, když do mluvítka prosil o otevření zvedacího mostu. Všechny slečny na druhém konci drátu byly jím ohromeny a přály nám šťastnou plavbu a některé jej dokonce přemnouvaly, aby tam zůstal. Dokonce i ty automatické, dopředu namluvené. Šarm pana Kö nezná hranic.

Pan Kö po otevření mostu

K večeru, těsně před osmou hodinou, kdy všechny komory usínají po celodenní práci, jsme dopluli do městečka Gorinchen. Doufali jsme, že nám ještě jako posledním proplouvajícím otevřou a umožní nám dostat se do mariny Merwede. Stáli jsme tam a nic moc se nedělo. Hampejz se vydal do města hledat nějakou obsluhu. Po delší době se objevila skupinka starších lidí a začali se nám posmívat.

Řekli nám, že Češi mohou proplout za 20 euro, že nás znají a že umí slovo Staropramen. V tu chvíli dostali do ruky 1,5 l PET flašku Staropramenu a to je úplně vyřídilo. Pozvali nás k sobě domů a naslibovali přátelství na život a na smrt. Poděkovali jsme zdvořile a zmizeli za právě otevřivší se vraty plavební komory.

V přístavišti nebylo moc kde se vyvázat, z jediného volného místa nás zase vyhodila nějaká ženská, která věšela utěrky. Kapitán stejně prohlásil, že tam by v životě neparkoval kvůli nějaké lodní technikálii, které jsem doteď neporozumněl a tak jsme pod rouškou večera obsadili místo u mola s odčerpávací stanicí na odpadní vodu z lodí. Jak řekl kapitán, sice se tam za jiným účelem stát nesmí, ale na noc už stejně nikdo nepřijede a tak jsme si řekli, že ráno zase zmizíme před osmou, vyvázali loď a vyrazili na pochůzku do města.

V jediném místě, kudy se dá z přístavu odejít, stál starší manželský pár a oba se nám představili jménem. Když spatřili obličej pana Kö prodloužený ještě o půl metru, pochopili a dodali: „My jsme ti, jak jste nám dali ten Staropramen.“ A měli nás. Museli jsme k nim na návštěvu.

Asi je teď na místě popsat, v jakém stavu jsme se nacházeli. Nesprchovali jsme se 3 dny a smrděli pivem. Mně se chtělo hrozně čurat a bál jsem se vykonat potřebu během konverzace s těmito milými lidmi u nich na WC. Navíc mě štvalo, že ničemu nerozumím, ale Hampejz poctivě překládal a slíbil, že po jednom pivu vypadneme, takže jsem nakonec neutekl. Zvali nás do sauny a nabídli nám sprchu, paní byla totiž z Finska od Kuopia, pán pracoval chvíli v Krnově. Obojí sme odmítli, a když nám neukázali svoji dceru, Hampejz zdvořile ukončil konverzaci pozváním na Baťák a šli jsme o dům dál.

Musím uznat, že lidi to byli opravdu milí a pohostili nás brambůrkama a dvěma pivínkama, ale když jsem močil za keřem, pociťoval jsem úlevu velikánskou. Toho dne už se nic velkého nestalo. Jedno pivo v náhodně vybrané hospodě, znechucené poslouchání Elektrick Manna vystřídané tklivými lodnickými písněmi plynule přešlo do zaslouženého spánku.

Spěme tedy dnes už braši sladce, vždyť kdo ví, co zítřek přinese!