Vítání jara

V předvelikonočním víkendu, přesněji v sobotu, byli nad ránem, v okamžiku vypadnutí (doslova a do písmene) z nočního chvalně známého baru Na Špici, spatřeni dva rozjaření občané Starého Města (redakci je známo jejich jméno, ale vzhledem k jejich postavení si nedovolíme jejich uveřejnění).

Nebylo by na tom nic zaznamenání hodného, kdyby namísto do postele nezamířili k místnímu potoku Salaška. Vlezli pod most, aby se na druhé straně po pár chvilkách vynořili mokří jak vodníci a štrádovali si to zprava do leva, tedy ne přímo, ale říká se to tak, takže přímo do místního kulturního zařízení Sokolovňa. Tam se pokusili ukrást cimbál, prokopli buben a zamokřali schody.

Co se ovšem odehrálo za drama pod mostem to nám vylíčil přímo jeden z nich: „Tož sem na baru potkál kamaráda z dětství, co sme si dycky hrávali na písku spolu, Čmrholu, Mirka, to ně tak rozradostnilo, že sem objednál tři finské, Mira taky a pak pan Kö a pak to aj zaplatíl, za což mu teda jako děkuju, a jak sme vzpomínali na to dětství, tož jim říkám, že nevíte, jak sme chodívali ze školy dycky dom? Tož baže že nevěděli! Tož jím říkám že dycky při Salašce a pod mostkama. No a na to panu Kö spadla čelist a slina a Mira spadnůl pro jistotu celý. Pod bar jako. A tož slovo dalo slovo a že to panu Kö jakože ukážu. Ale nejak sem to podcénil a od dětství se toho pod tím mostem taky hodně zmňénilo, za nás tam myslím ani nebyla voda, no a včíl to tam jakásik kurva vybetónovala, tož sem zleťél důle a pořádně sem se vymáchál, nohu si rozbil, a vůbec, takové pěkné vítání jara to bylo.“

Co nám k tomu řekl druhý účastník této veselé příhody? Citujeme: „Od oběda sem měl slinu. Od osmi sem čekál na Hampejza, že už jede, že je na fotbale, no už sem chtěl aj jít dom, ale o půlnoci ně volá, že si bere taxíka a že ať du před hospodu ten taxík zaplatit. Tak sem to zaplatil a že si dáme ještě jedno pivo na dobrou noc. Pak si nic nepamatuju a najednou, to si naopak pamatuju velice živě, stojím pod mostem, kouřím Marlborku a Hampejz se řáchá v potoce. Co tam děláš ty osle, ptám se ho. A on že vítá jaro. Tak nějak se ně to nezdálo, ale vypadal přesvědčivě a abych ho v tom vítání jara nenechal samotného, skočil sem tam solidárně za ním. Tož tak to bylo.“

Proč pak ovšem šli do místního kulturního zařízení a co tam hledali za štěstí, to nám již prozradit odmítli. Pátrali jsme tedy dál až se nám se svojí verzí celého příběhu svěřila manželka jednoho z dotyčných: „Celý den byl jak na trní. V šest se sbalil, že si zajde na jedno pivo. Tak nejsu žádná fúrie, říkám si, Kláro, buď na něj hodná, vždyť je to jenom chlap, taky potřebuje svoje, dá si dvě a v osm je na VéKáVéčka doma. Hovno! O půl třetí ráno randál na dvorku jak sviňa, to moje prase ožralé leželo rozvalené na zádech na trávníku na dvorku a vyřvávalo cosi o tom, že je konečně jaro, nad ním stál Hampejz, hulil, cosik pořvával na toho mojeho a pak se mě, rozumíte, mě! snažil přesvědčit, že přece vůbec neřvou, že když už sem teda jako vstala, že mě rád vidí a nakonec se snažil ze mě vymámit panáka slivovice, to už tehdy, kdy se dosmál nad tím, že sletěli do potoka a já mu sešívala nohu. A toho panáka sem jim samozřejmě nedala!“

Inu, co dodat závěrem? Zřejmě jen to, že jaro je opravdu opojné a vůně kvetoucích stromů a bublání potůčku má své osobité kouzlo a stále jsou mezi námi lidé, kteří si to opravdu dokáží užít.

Situační plánek místa příhody

( Celý článek! | Autor: Hampejz | Počet komentářů: 3 | Přidat komentář | )