Svatokrádež

Do telefóna se ně představíl sůsed z mořa, tolik oblíbeného letního bečkodromu u Koňova. "Sůsede, měls tu návštěvu," začál. Rozčilením sem málem překůsl startku a poslůchal: "Máš vyražené dveřa od šopy, vypáčenů okenicu, vypáčené dveřa od kadibudky a udírnu vyhozenů na trávě . Měl by ses na to dojet podívat a zabůchat to neakýma deskama, ať ti tam nelezů". Toš sem poděkovál s tým, že sa tam v pondělí stavím a zkontróluju škody. Nedělní turistování si přece nenechám pokazit neaků sviňů, kerů zajímá co mám na bůdě pod zámkem. Přemítál sem, esli sa tam dalo neco ukrast, esti sem tam nechál gořalku, nebo zme ju na podzim schovali za svoje žebra. No snáď teho moc nezebrali, ale ta udírna, ta ně zajímala velice.

V pondělí po práci sem z mojů zaběhl na město, pravda, máme už dlůho občanky, šak hen od října, toš zme si jich šli vyměnit. Hned jak zme došli dom, hodíl sem na sebe montérky, vzal klůčky od bůdy a fofrem na místo činu, pozišťovat co tam ti pazgřivci nadělali.

Naskytl sa nám smutný pohled. Do bůdy sa sice nedostali, ale petlica zažila krušné časy. Přežila to a já su jí vděčný. Toš ale ináč to bylo přesně tak, jak sůsed hlásíl. Dveřa od šopy vyražené, plechová okenica zgrčená jak sviňa, dveřa od hajzlbudky visaly na zbytku zámku a né na pantoch a co je nejhorší, budka udírny sa válala v trávě, měja vyražených nekolik desek, rozbitů střechu a rozšlapaný komín. Prostě svatokrádež.

To, že sa ně každů zimu negdo snaží víc nebo míň úspěšně vlůpat do bůdy, na to už sem si za ty roky zvykl, toš ale že má neaká sviňa potřebu rozdupat budku udírny, to je na mě moc, zvlášť dyš si spomenu, jaké produkovala klobásky a jiné dobroty k bečce.

Co s tým? Dal sem si závazek, že bůdu opancéřuju, zabezpečím lavórem s kyselinů solnů neopatrně zapomenutým za dveřima a dělostřelecký granát po rusoch, kerý sa válá negde u našich na hůře sa taky bude hodit. Akorát to mosím vyšpekulovat tak, abych sa měl po další návštěvě neakéj nenechavéj svině gde vrátit, dyš tam nastražím šak víte co...