Dlouhá bílá stopa

Ivoš volal, že jede napřed a že se tam někde potkáme. Dal jsem mu teda jeden okruh náskok a vyjel směrem Břestek.

Přijel jsem k vleku. Již od Ivoša jsem věděl, že nemá cenu kupovat si lístek a že rychlejší je jít pěšky. Ivoš je extrémista, ale tentokrát měl bohužel pravdu. Slečna co jela vedle mě mi to nakonec nandala o celý sloupek, ale zase jsem nemusel čekat frontu. No v mikroregionu je včechno mikro, to je v poho.

Tak kde je ta stopa? Tuhle otázku jsem si později položil mnohokrát. Viděl jsem stopy vyšlapané člověkem, asi Ivošem a vydal jsem se po nich. Bohužel okruh nebyl nijak značený a zhruba po 100 metrech mě čekalo nepříjemné dilema. Do lesa nebo po poli nahoru? Pěknější stopa vedla na pole, bylo rozhodnuto.

Foukal vítr a já se brodil po kolena prašanem. Už se těším, až tohle skončí, sakra, že by ta stopa vedla tím lesem? Následovala silnice bez sněhu, pak prkno přes stopu, to bude ten start, tady to opravdu začne!

Celkem bez problémů jsem doskákal k rozcestí pod Barborkou. O nějaké stopě nemohla být zatím ani řeč, ale aspoň to tu bylo udusané.

Přejel jsem mostek přes potok a dilema se opakovalo. Stopa se opět dělila. No doleva nééé, to je hnus, to bude ta doprava pěkně nahoru. Nevím, jak dlouho jsem se tam plácal. Ale už vím, že to bylo tak 50 metrů vedle jediné solidní stopy, kterou jsem ten den spatřil.

Vlastně jsem měl 100% neúspěšnost, co se rozhodování týče. Pod Buchlovem jsem měl jet v klídku mírně doleva, ale nějak mě to táhlo doprava. Tentokrát byly stopy úplně stejné.

Přijel jsem až do lesa. Zde byl náznak dokonce po dvou stopách a vypadalo to, jak kdyby to opravdu loni vytvořila fréza. Škoda, že chyběl sníh. A čím dál do lesa, tím jej ubývalo. Když jsem protnul červenou turistickou, zbývalo tak 100 metrů do hnědé cesty.

Jak jsem se později dozvěděl, Ivoš vyzul lyže a ten kilák přeběhl. A tam prý byla ta stopa výborná. Já jsem bohužel tolik odvahy neměl.

Vzhledem k tomu, že Ivoše jsem nepotkal, ačkoliv jsme si mobilem uvávali polohu a byl jsem trochu nasraný, zavelel jsem si "čelem vzad" a šmatlal nazpátek. A vtom mi Keňa zavolal. Nedalo mi to a zdrbal jsem jo, jaká je to piča. Tímto se mu omlouvám, protože jak to už v životě chodí, hned potom jsem tu stopu konečně objevil. Konečně jsem se i trochu projel, bohužel jenom zase pod Barborku, tam jsem se vracel stejnou cestou.

Když jsem sbíral odvahu ke sjetí sjezdovky, zavolal mi Ivoš. Že prej mi jede naproti, tak jsem mu jel naproti. Vzal jsem to teda lesem, pak doleva, musím uznat, že jsem se konečně trochu projel. I když nad Míkovicama bylo sněhu rozhodně víc, vidět Barborku a Buchlov nad sebou je přece jenom pošušňáníčko.

Najednou jsem na rovném úseku upadl. To je Ivoš na blízku, má na mě v tomto směru zvláštní vliv. A opravdu, konečně jsme se potkali. Vypadal hrozně, asi to dnes přehnal. No a jelo se dom.

Ani jsme si moc nepokecali, protože byl neustále o polovinu rychlejší a na kofolu nešel, protože mu byla zima.

Závěrem bych chtěl shrnout, že kdyby byl sníh (což na Keňovi moc nezáleží), ale kdyby to doprdele aspoň trochu označili, byl by to megazážitek vysoce převyšující zvyklosti našeho mikroregionu.