Dublin city maratón

Dnes je 28.10 2006 4:08 hod.Vlak má jenom 10min zpoždění.Ve spícím Starém městě se loučím s manželkou a nasedám na vlak směr Dublin.Nejdřív teda Bratislava letiště,pak přímo do Dublinu.
„Dobré ráno“,zdravím rozespalého pána v kupé.
„Dobré.Kdy budeme ve Staré městě?“
„No počítám tak za tři dny“,povídám žertem
„A sakra“
Do vedlejšího kupé přisedají dva spoluobčané tmavší pleti(a sakra),chce se mi močit,ale nechce se mi opouštět můj bágl.V hodoníně vlak konečně zastavuje a probraný pán může vystoupit.Do našeho vagonu vbíhá asi šest policistů. „Máte nějaké doklady?“Ozývá se z vedlejšího kupé.“Tak si vystupte.Nezdržujte vlak má zpoždění“.
Pííísk a jedem.

„ZASTAVTE!ZASTAVTE!Já su ještě tady.Chodbičkou běží dvoumetrový policista,který právě dokončil prohlídku kupé.
Průvodčí:“Nezdržujte,vlak má zpoždění,nemůžeme zastavit!“
„Ale já su ještě TADY“
„Svezete se do Břeclavi“říká pobaveně.“Máte lístek?“dodává již profesionálním tónem.

Přípoj v Břeclavi má zpoždění takže ho akorát stíhám.
V Bratislavě kupuju bez jazykových komplikací dva lístky na MHD a asi 3minuty čekám na bus č.61 směr letiště.
Usedám na 4-ku a poslouchám pána naproti,jak vypráví čerstvé zážitky z dovolené.Pán sedící vedle se zasní:“Až budem v dochodku,pozrem sa do Írska,pojdem treba autobusom,niečo našetrým,šak nemosím tam robiť haura“.No pravda.Nedá mi to a po chvilce se přiznávám kam mám namířeno a co tam budu dělat.Pánové jedoucí do práce nevěřícně kroutí hlavou.“A bude to v televizi?“

Letět letadlem je hrozná nuda,zvlášť když sedíte v uličce a z tlampače se ozývá pilot,který mluví jazykem který se jenom vzdáleně podobá tomu co jsme se učili v kurzu angličtiny.Trochu vzrušení přináší jenom vítr při přistání,ale tady jsou na vítr asi zvyklý.Část pasažérů sice projevuje své vzrušení i hlasovými výjevy,ale stewardi zachovávají jakýsi (snad irský)klid.

Je 12:20 .Prošel jsem přes všechny nástrahy letiště.Stojím před autobusem č 746.Přemýšlím jak si koupím lístek,jak poznám kde mám vystoupit,jak najdu hotel.Všechny tyto prosté věci jsou pro mě výzvou a těším se na ně.Po jednom roku kurzu angličtiny budou jistě nemalým dobrodružstvím.

Za 10,50eur se mi daří přemluvit ticket machine ,aby mi prodal lístek na tři dny.Vystupuji do druhého patra autobusu ,abych měl lepší výhled a hned na prvním kruhovém objezdu toho lituju.Autobus nekompromisně vjíždí do protisměru.Srážce zabránila jenom duchapřítomnost ostatních řidičů,kteří si vzpomněli,že v Irsku se jezdí vlevo.

Po 30-ti minutách jízdy se mi zdá že ulice už vypadají jako městské centrum,proto vystupuji.Snažím se najít název některé ulice,abych se zorientoval v mapě,ale nedaří se. S 10-ti kilogramovým závažím na rameni se vydávám na pouť městem.Žádný nápis na cedulích se nepodobá předpokládanému místu na mapě.Nikde nenalézám mapku zdejších linek MHD.Na rohu jedné ulice slyším slovenštinu.Působí to na mě jako magnet stejné polarity.Pokud se někoho zeptám tak jedině!Anglicky!

Konečně přicházím k řece(to je v přírodě výborný záchytný bod) a přímou cestou mířím k zastávce,odkud jezdí bus 41A k hotelu Burlington.Po chvilce čekání skutečně něco přijíždí,bohužel z jiného směru než by středoevropan čekal. Po15-ti minutách stojím před hotelem.V hlavě si srovnávám anglická slovíčka.U dveří zdravím muže v bílém a odháním je od mého zavazadla.Cestou k recepci se bořím do hlubokého koberce,prohlížím si naleštěné zábradlí kolem luxusně vyhlížejícího baru.Su tu dobře?No,uvidíme.

„Good afternoon,I heave reservation for two night.“
„Hello,can you complete the form?“
Vypisuju jméno,telefon a další kolonky.A sleduju recepční jak ťuká moje jméno do počítače.Usmívá se a dává najevo že je vše v pořádku.Poté mi ale sděluje něco,co úplně nechápu,vlastně vůbec nevím čeho se její dotaz,nebo sdělení týká.Jenom cítím že něco není v pořádku. Její monolog prokládám slovíčky jako:I don’t urdenstand nebo pardon?Po chvilce mě napadá spásná myšlenka.
„Can you write the text?“
YOUR ROOM IS READY.Můj pokoj je připraven?A proč mě tedy nedá key?
„Where is problem?
Po této otázce přeškrtla omluvně sloveso is a napsala isn’t.
Proč není připraven? Že by nebyl zaplacený,nebo ani objednaný?Vytahuju z tašky poslední stéblo-dopis v angličtině kde organizátoři maratonu píší,že je vše zařízeno pro mé ubytování v hotelu Burlington.Popravdě řečeno takový dopis mohl napsat kdokoliv.

Dívky v recepci mě po přečtení dopisu ujišťují že je vše v pořádku a já to nedorozumění chápu až po té,co s magnetickou kartou přicházím ve 14:14 k číslu 774 a sleduju několik chamber-meid při přípravě dalších pokojů.Ono rozumět nemusí znamenat chápat.

Vybavení pokoje odpovídá 4-star hotelu.Vařím si kávu,pojídám margotku a studuju v mapě jak se dostanu na EXPO-to je místo kde se potvrzuje registrace a vyzvedává startovní číslo.

Přestože vím kudy jít,několikrát se ptám na cestu-dělám si malý terénní kurz angličtiny.Výsledek tohoto testu je jednoznačný.Otázky musí být kladeny tak aby odpověď byla YES nebo NO,jiné odpovědi nejsou dostatečně srozumitelné.Jenom jedné paní jsem rozuměl,dokonce jsem ji i chápal,to když mi řekla „I’m lost“

Dublinské EXPO to je jedna výstavní hala,kde krom registrace je množství stánků značkového běžeckého oblečení,obuvi,energetických nápojů sporttesterů a podobných krásných věcí,které se u nás dají pořídit za poloviční ceny.Jsou tady i masáže,pasta párty a pódium na kterém se střídají různí odborníci přes výživu,trénink,obuv atd.Jsou tady i stánky rněkterých evropských maratonů ,v tom pražském bohužel nikdo není.Kromě startovního čísla 780 si odnáším i vědomí,že zítra se tu za 6 eur najím na pasta party a ještě k tomu dostanu T-shirt adidas.

V neděli ráno si dávám volné 4km(140-145max tf+5km stupňovaně 145-160 max.tf).Po sprše jdu na snídani.Za dveřmi jídelny je tabulka začínající slovy Please wait…Než jsem dočetl stojí u mne waiter a vede mě ke stolu.Nechávám si donést koffee a vydávám se na prohlídku švédských stolů.Den před maratonem musí být strava bohatá na sacharidy,přesto si s trochou výčitek nabírám pečenou slaninu a páreček.Do jídelny přichází dva asi 50-ti kilový borci ve sportovních bundách s nápisem:TEAM SOUTH AFRICA.Nabírají plné misky cereálií a mé výčitky sílí.Pomalu dojídám uzeniny a hoši od vedle už se zvedají od stolu.K mému překvapení si nabírají asi 3x větší porci vypečených uzenin než já.Na snídani trávíme asi hodinu,ale to množství sýrů,marmelád,fazolek,kompotů,sladkého pečiva a čerstvého ovoce budeme trávit výrazně déle.

Celý den věnuju prohlídce města,nákupu suvenýrů a odpoledne se jdu podívat do míst kde bude zítra start a cíl.Vytahuju podrobnou mapku kterou jsem dostal ve startovním balíčku a několik minut bezmocně bloudím.Nacházím ulici kde bude start,ale prostor šaten,cíl,toalety,nic nemůžu najít.Klíč ke správné orientaci přece jen nacházím v pravém horním rohu mapky-šipka north směřuje dolů! Posledním dnešním úkolem je najíst se na pasta párty. Vzhledem k velikosti porce,kterou jsem dostal ,se mi to daří tak z jedné třetiny.Cesta sem ale přeci jen nebyla zbytečná,ve stánku Prague marathonu potkávám Carlo Capalba,což je předseda organizačního výboru Pražského maratonu a mám možnost osobně mu poděkovat za tento vejlet.Cestou na hotel ještě kupuju dvě plechovky Amstelu.Usínám při zprávách BBC.

MINUTOVNÍK ZÁVODNÍHO DNE
5:00 Budíček a snídaně z vlastních zdrojů.V hotelové jídelně otvírají až v 6:30 a to je pozdě.Asi hodinu pojídám instantní nudlovou polévku,tvarohový závin,banán a oblíbenou margotku s kávou.

6:15 Odcházím do recepce domluvit uschování zavazadel.Daří se,jinak bych je musel odnést do úschovny na nádraží.

6:30 Sleduju počasí na BBC,má být 15°C-ideální.Je rozhodnuto v čem poběžím.Na tílko připínám startovní číslo a na botu přivazuju čip.Natírám choulostivá místa indulonou,nohy Fastum gelem a olejem pro uvolnění svalů.

7:30 Odcházím z hotelu.Na rameni nafasovanou igelitku Adidas s připnutým číslem 780.Cestu znát nemusím,ze všech stran se schází igelitky Adidas a jdou stejným směrem.

8:00 Stojím frontu u kadibudky.

8:05 Daří se.

8:15 V prostoru šaten hledám svůj sektor,je označený startovním číslem a žasnu,když procházím kolem cedule 11 500-12 000.Na sobě si nechávám jenom trenky,tílko a igelitový pytel.Ještě je celkem zima a v tom igelitu po rozběhání člověk neprochladne.

8:25 Odcházím na start,v ruce tři tuby carbosnacku,dvě dávky L-carnitinu a bidon s jonťákem .Bohužel prázdný bidon,který určitě budu potřebovat,mi vítr foukl pod jakousi maringotku.

8:30 Stojím v davu a vedle sebe slyším slovenštinu.Vzájemně si přejeme good luck.

8:40 Polykám dávku L-carnitinu a carbosnacku.

8:45 Stojím na kraji davu,přede mnou je asi 300 lidí,dál se nedostanu.sleduju jestli neuvidím někde pohozenou prázdnou PET flašku.“I’d like this bidon“,vyptávám si ji od překvapené paní.“Thenks“,mizím v davu.

8:52 Skrytý pod igelitovým pytlem v anonymitě davu si s úlevou do petky ulevuju.

8:55 Odhazuju za plotky igelit,jonťák a petku.Dav houstne a něco skanduje.Su rád že přede mnou nestojí chlap,ale nemusela by tak poskakovat.Přidávám se k tleskajícímu davu 12 000 lidí.Sleduju aktuální tep 110-120.

9:00 Výstřel

Mílovník závodu
(jedna míle=1,609km)

1 První míli běžím jako o závod,chci se co nejdříve vymotat ze strkanice. Kličkuju zleva doprava ,stojí to hodně sil ,ale vím že se to vyplatí ,tep ukazuje 170.Soustředěně se dívám před sebe,hledám si cestičku davem ,různé schodky a sloupky se objevují na poslední chvíli.

2 Stopky ukazují 6:20 vyhlížím ceduli 1mil.měl bych tam být za 6:24,to odpovídá tempu 4:00min na km a výslednému času 2:48:00.Ceduli jsem někde přehlédl,snažím se zpomalit a zklidnit tep,mám v plánu jít do kopce 162tepů.Rovinky a skopce 160.Silnice se začíná zvedat a nedaří se mi zpomalit,lidí kolem ubývá,ale všichni běží nějak rychle.

3 Ceduli 2mil míjím v čase 12:54 ,6vteřin za předpokládaným časem-to je dobrý začátek.Jenom ty tepy stále 165,jen abych to nepřepálil!Až do páté míle se bude cesta zvedat.

4 V táhlém stoupání mně předbíhá holka vážící asi 40kg,s ní ve stejném dresu běží asi 80-ti kilový svalovec neběžeckého typu.Zkouším se za ně pověsit,ale toto tempo bych zvládl tak na půlku.

5 Jdu si svých 165 tepů a je mi dobře.

6 Kousek za šestou mílí je cedule 10km.Čas 0:40:33.Až do 11-té míle to bude rovina,nebo dolů,takže těch 33 vteřin snadno doženu.

7 Čelní vítr je nepříjemný,do kopce jsem se snažil jít si své a teď jsem zůstal osamocený

8 Nemůžu chytit to správné tempo,není se za koho schovat,ne a ne dotáhnout skupinku přede mnou.

9 Stále běžím sám a tempo je nižší než do kopce,tep163.

10 Konečně mně spolkla skupina za mnou,ale nestíhám s nimi držet krok

11 Ceduli 10mil jsem přehlédl,nemám přehled o tempu.Silnice se opět zvedá a já mám pocit že tento závod jsem prohrál,cítím „sloní nohy“:vysávám carbosnack,zkouším se uvolnit,ale moc to nejde.

12 Houpe s to mírně nahoru dolů,čas na jednu míli je proto zkreslující.

13 V čase 1:25:45 probíhám kolem „half time“(21,1km).V hlavě si srovnávám svou situaci .Vím že za 2:48 už to nebude,pražských 2:53 taky ne.Asi jsem přepálil začátek a reálně vidím čas 2:55.Dostávám strach ze třicátého kilometru- tam to bývá nejhorší.

14 Vyprazdňuju ampuli L-carnitinu.

15 Silnice se stále mírně vlní a přestože tep neklesá pod 162 běží se mi nějak líp.

16 Cítím že jsem se znovu chytil,závodím teď s každým koho potkám. Dávám si pozor abych nezůstal osamocený v protivětru.Občas tep skočí i na 170,jenom abych se na někoho dotáhl.Zjišťuju,jak snadné je běžet.

17 -20 Míle teď dávám za 6:20-6:25 a ani je nestíhám počítat.Číslování v mílích se mi zdá daleko milosrdnější než v kilometrech.5 do cíle je lepší než 8.

21 Mám za sebou poslední stoupání,nejprudší ze všech.Vysávám poslední gel a míjím poslední!občerstvovací stanici.Na těch Irové skutečně ušetřili.Všude byla jenom voda a jonťák.Kde jsou banány,pomeranče,cukr,sůl?To vše bývá v Praze v hojnosti.

22 Předbíhám 40-ti kg holku s 80-ti kg doprovodem

23 Tep už neklesá pod 165.

24 Zraje ve mně rozhodnutí začít finišovat na 25-té míli,

25 Míjím ceduli 40km a procitám ze svého omylu,že mil bude 25 a ¾.

26 Poslední míli jdu na silu proti větru,silnice se obtáčí kolem parku.300m za 26mílí probíhám cílem,čas 2:50:44.

Dostávám pamětní medaili a igelitku s tričkem a dalšími reklamními předměty(ještě nevím že se budou hodit).Hledám pití-nenacházím,hledám jídlo-nenacházím,hledám kde se umýt,nenacházím.Irové opět ušetřili. Oplachuju se ve třídecové láhvi minerálky.Pomalu se oblékám,rozesílám esemesky a pojídám vlastní zásoby čoko tyčinek.V igelitce nalézám deodorant Adidas a dokončuju pozávodní hygienu-vím že cesta domů bude trvat asi 30 hodin.Pomalu se loudám prostorem cíle,jestli přece jen nenajdu nějaké občerstvení.Je asi 1 hodina po té co jsem doběhl,sleduju borce,kteří právě dobíhají,odvracím pohled a mizím pryč!Zkrvavená tílka od rozedřených bradavek,růžové ponožky,zvracení,skelné pohledy,tak tohle nemusím. Nacházím pub a kuře s rýží zalévám Guinnessem.Cestou pro batožiny procházím ještě jednou kolem tratě závodu a vidím dlouhý špalír chodců,kteří to mají asi 5km do cíle.Je 14hod a14min,více než pět hodin po startu.Je vidět únava,někdo kulhá kvůli pliskýři,ale krásně si spolu užívají pondělní odpoledne,smějí se, vykládají.Ti co stojí kolem na chodníku tleskají a já se musím přidat .Netleskám sportovnímu výkonu,tleskám lidem.