Cesta do Železných Hor

Budíček byl v 5. Nevstávalo se mi nejlíp, protože večer jsem dal 4 piva s Kikušou a domů se dostal až o půlnoci. Ale co, řekl sem si, su chlap. Však předevčírem sek taky pěkně zakalil s Keňou a nic se mně nestalo, aj do práce sem dojel. Není tedy divu, že se mi až do Zdounek chtělo spat, ale říkal jsem si, že první kopečky mě proberou.

Ve Zdounkách jsem posnídal a nakoupil sušenek a tatranek a hlavně jsem napsal Ivošovi, který jel ten den závodně 180 km posměšnou SMS, že už mám za sebou 30 km a co on, kde je?

Do prvních veder ubíhala cesta excelentně. Mírný vánek do zad a docela to odsýpalo, počítal jsem kilometry po pěti. Do Vyškova ani nevím, že bych se výrazně zapotil a divil jsem se, jak některé kopečky, co jsem si pamatoval z minula, se mi podařilo vyjet na těžký převod.

Ve Vyškově jsem zakoupil bidon a nechal si jej naplnit vodou. V Drnovicích už jsem ani nezastavoval, stadión jsme si prohlíželi s Ivošem posledně a rovnou jsem odbočil do prvního stoupáku v Drahanské vrchovině směrem na Ježkovice. Poprvé ten den jsem přehodil na nejmenší kolečko vpředu a hned mi spadl řetěz. Nohy jsem měl zamčené do šlapátek a zatímco jsme se dívali navzájem do očí s řidičem protijedoucího vozidla, lehl jsem si na silnici.

Hned zastavila motorka, jestli něco nepotřebuju. Ještě zamčený uprostřed silnice jsem ho poslal pryč, že mi nic není. Jen co odjel, zastavilo auto. Prej esli je všechno v pořádku. To už jsem měl vyzutou jednu botu a povídám, že vše OK, že mi jenom spadnul řetěz. Po prdeli jsem odhopkal do příkopu, kde jsem se zul do ponožek a konečně vstal.

Po této zkušenosti jsem přehazoval s rozmyslem a snažil jsem se KPZ (kolečko poslední záchrany) používat co nejméně. Nicméně častokrát to bez něj nešlo.

Další zastávka byla v obci roku 2000 Sloup. Dojedl jsem šunku ze Zdounek a zavolal milé, ať nachystá noviny, pivo a filé, že už su skoro v půlce a že mi to dnes teda opravdu jede. Ta mi sdělila, ať sebou pořádně hodím, že potřebuje hlídat děcka, tak ať jedu, co to dá. Spolknul jsem tedy rohlík a opět osedlal kolo.

Začalo být příšerné horko. Naštěstí stačilo vyjet už jen jeden kopec a nabízel se sjezd do Rájce – Jestřebí, to je můj nejoblíbenější kopec směrem dolů. Užíval jsem si to a na tacháku bylo přes 100 km a průměrná rychlost 23,5. Maximální jsem udělal ještě při sjezdu do Zdounek a to 70,3.

Nevím čím to je, ale z Bořitova do Kunštátu mám vždycky krizi ať vyjíždím odkudkoliv. Bylo mi zle, viděl jsem modré skvrny a do lýtek mi začaly škubat takové divné tiky, jako bych měl za chvíli dostat křeč. Vedro bylo už opravdu hrozné. Jel jsem i po rovince tak 15 km/h a před každým kopečkem jsem volal Janě, že na to seru.

Navíc na konci malebné obce Lysice v ještě malebnější serpentýně se opakovala situace s řetězem. To už jsem byl ale zkušenější a spadl jsem rovnou doprava do příkopy vedle silnice. Zase zastavilo auto a zase proběhl ponižující rozhovor. Ujistil jsem kluky, že mi fakt nic není a chvíli šlapal v lehu na zádech, abych se vyprostil.

V posledním kopci před Kunštátem mi opět spadl řetěz. Překvapil jsem sám sebe a stihnul vytáhnout jednu nohu. Není to tak zlé, říkal jsem si. Nasadil jsem ho, zacvakl jednu nohu spátky do zámku a šlápnul jsem. V tom okamžiku jsem se zase válel v kopřivách. Nohy vypověděly poslušnost. Prostě jsem spadl z únavy. Následoval dlouhý telefonát s ženou, kdy mi musela najít všechny vlaky do Pardubic, ale stejně to vázlo na dvou věcech. V Kunštátu nemají vlak a já jsem odmítal kamkoliv dojet. Zpíval jsem si „Zapalte Čechy, začněte u Kunštátu“ a seděl na svodidlech.

Nakonec jsem si usmyslel, že líp se mi bude sedět někde na zahrádce a do toho Kunštátu jsem dojel. Pak mě napadla má oblíbená finta s vepřovým řízkem, kupodivu zabrala a já jsem mohl pokračovat v cestě.

Za Olešnicí mi zavolal Ivoš. Prej jak to de, že on už dojel ten závod, má těch 180 km za 5,5 hodiny s průměrem 32 km/h. Už ani nevím, co jsem mu řekl. Já jsem měl tak 140 a byl jsem takovém podivném opojení a přitom úplně střízlivý.

Kvůli zkušenostem z minula jsem trochu změnil trasu. Nejel jsem přes Poličku, ale tu jsem objel jižněji, abych se vyhnul hlavní cestě. Krajina mě překvapila svou krásou i 15%-mi stoupáky/klesáky. Jimramov a Sněžné byly opravdu nádherné místa a dokonce jsem trhl rychlostní rekord na 71,4. Ale pak mi začalo být opravdu zle.

Křeče do nohou se dostavovaly s železnou pravidelností. Ve Snězném (snad to bylo tím názvem) jsem seděl u kofoly a klepal kosu v 30. stupňovém vedru. Přiznal jsem tedy porážku a zavolal si Janu do Svratky, které byla ještě 11 km přede mnou.

Není bez zajímavosti, že těsně před Svratkou jsem v příkopě nalezl ležícího starce. Zastavil jsem tedy a zeptal se ho, jestli něco nepotřebuje. Podíval se na mne a řekl, že v pohodě, že jenom odpočívá. To mne utvrdilo v tom, že musím okamžitě slézt z kola, chci – li přežít.

Ve Svratce jsem se opláchnul v kašně a čekal na záchranu. Ta se mi vysmála, vyfotila mne (naštěstí si zapomněla kartu do foťáku, hehehe) a naložila. Jaké bylo mé zděšení, když jsem po minutě jízdy autem spatřil ceduli okres Chrudim a až do Krouny (Ivošu, to je tam, jak jsme to krouhli) to bylo z mírného kopečka pohodovou alejí. Pochopil jsem, že jsem to vzdal skoro v cíli.

Tchán, Tchýně, Janin bratranec a teta, její ségra a i ti co koukali z povzdálí se mi po příjezdu důkladně vysmáli. Mně to bylo fuk. Dal jsem si horkou vanu, pořádně se přikryl duchnou a usnul až do rána. Celou noc mi byla zima.

Bilance: 172 km, průměr 21,1 km/h, 7800 kcal, max 71,4 , čas 11 hod celkově, 8 hod jízdy.

A co vy. Máte taky na svém kontě podobně nevyvedený husarský kousek?