Cesta k Protinožcům

Vydáno dne 21. 12. 2005 (3292 přečtení)

Díl třetí: Z deštného pralesa do nitra kontinentu

Poté, co jsme opustili deštný prales při pobřeží Pacifiku, stočili jsme se do vnitrozemí. Cílem bylo městečko Alice Springs (asi 2000 km vzdušnou čarou). Po cestě jsme potkali řadu turistických zajímavostí, ale i dalších nevšedních zážitků. Ale abych nepředbíhal, začnu pěkně chronologicky.

Jeli jsme poměrně pustým územím směrem na západ, zhruba po hranici Queenslandu a Nového Jižního Wallesu, směrem k nalezištím drahých opálů, kde jsme plánovali menší přestávku a další pokus o zbohatnutí. Kolem silnice byly cedule, které projíždějící závisláky upozorňovaly, jak dlouho nebude žádná další hospoda a že je poslední možnost koupit alespoň nějaké lahváče. Do jednoho z nejznámějších opálových polí Lighting Ridge jsme dorazili v okamžiku, kdy přes Austrálii přecházela studená fronta a v noci bylo kolem nuly. Děsná kosa, oblékli jsme na sebe všechny hadry, které jsme si přivezli, koupili dva litry Portského na zahřátí, ale moc se to nedařilo. Naštěstí jsme objevili zdejší atrakci – termální bazén s více jak 40 stupňovou vodou. Voda je zde čerpána z podzemí, je to v oblasti zvané Great Artesian Basin. Bazén nás zachránil, leželi jsme v něm do deseti, pak šli spát, někdy o pěti už nás zase probudila zima, tak jsme jeli znovu do termálka a sledovali jsme z něj východ slunce. Jo, stojí za to zmínit, že tato atrakce byla zadarmo. Poté, co se oteplilo, jsme vyrazili na opály do úplné pustiny, kde ještě ani nejsou vesnice, jen claimy, vstupy do šachet, vysloužilá technika, shluky stavení hledačů pokladů a občas nějaká pochybná hospoda. Na improvizované benzince mají jeden generátor, takže když vám chtějí ohřát hamburger, musejí odpojit stojany a zapojit troubu a naopak. To jim ale nebrání mít v hospodě plazmovou televizi. Campovali jsme u hald, na kterých se deponuje překopaný materiál z dolů (vrstva s opály je asi 15 metrů pod zemí). Sojka si musel odskočil do buše a vrátil se s agamou, kterou vytáhl z nějaké díry. Byla jakási ztuhlá, tak jsme ji nahřívali u ohně, ale hýbat se moc nechtěla. Ráno na haldách bylo překvapivě živo. Kromě dobrodruhů z celého světa tam byla i spousta Aboriginálců. A všichni se přehrabovali v haldách bílého jílovce. Občas jsme našli i nějaký opál, ale většinou jen bezcenné kousky. Cenný kus se pozná podle hry barev na slunci. Zajímavá byla strategie Aboriginálců. Poté, co zjistili, že se někdo zdržuje příliš dlouho na jednom místě, hned se tam sesypali jako kobylky a snažili se ho vytlačit. Zajímavá strategie, narozdíl od bílých nevydrželi na jednom místě. Přitom šance něco najít byla ve všech hromadách přibližně stejná. My jsme se ale vytlačit nedali a pár kousků jsme našli. Nicméně jsme opět nezbohatli. Jen Sojka našel kousek, který místní hospodský a překupník v jedné osobě ohodnotil na 500 AUD, což je na naše asi 9 táců. Ale Sojkouš neprodal a dovezl ho domů ženě. Asi se tam ale občas i něco najde, protože navečer tam přišli překupníci a nabízeli svoje služby. A Aboriginálci povídali o velmi drahých kusech, které tam našli. My jsme ale za dva dny, které jsme na místě strávili, nezbohatli, a proto jsme se raději vypravili na další známé opálové naleziště v Quilpie a pak dále do vnitrozemí.

Cestou jsme potkávali kdejakou havěť, spoustu klokanů, emu a dokonce i divoké prase. Jednou jsme vyrušili varana, který hodoval na přejetém klokanovi. Kvůli fotce jsme ho pronásledovali do buše, snažil se ale před námi prchnout a zlověstně syčel. Na silnicích ve vnitrozemí platí pro nás zajímavá pravidla. Takzvané Road Trains, kamiony až se třemi návěsy, mají vždy přednost. Je třeba sjet za krajnici a nechat je projet. Řidiči se při míjení zdraví pokynutím ruky. Je to jediné rozptýlení na cestě, zvláště, když člověk potká jen tři auta za den. Pak je problém nezazmatkovat a uvědomit si, že v Austrálii se protijedoucímu autu musí vyhnout zleva.

Další atrakcí bylo Lark Quarry – 95 miliónů let staré dinosauří stopy. Člověk má zvláštní pocit, když stojí u šutru, ve kterém jsou otištěny stopy dávno vymřelých dinosaurů – velkého tyranosaura (9 m) a malých theropodů a ornitopodů (půlmetrové dravé potvůrky – známé z Jurského parku). Určitě se vyplatilo přenocovat u nedalekého polního letiště a počkat na prohlídku muzea. Ztratili jsme tam ale celé dopoledne a jelikož jsme měli trochu časový skluz a nechtěli někde shánět ubytování, udělali jsme osudové rozhodnutí - celonoční jízdu do Alice Springs. Když se začalo šeřit, natankovali jsme plnou nádrž v poslední výspě civilizace před pustinou – ve vesnici jménem Boulia. Dali jsme poslední pivo v hospodě plné Aboriginálců, někteří se sice chtěli družit (Gaston), ale některým z nás to připadalo poněkud drsné – tak jsme raději zdrhli. Před námi byla už jen 750 km dlouhá a prašná Plenty Highway (něco jako u nás polňačka) přes Simpson Desert. Cestou jsou jen tři stanice, kde se dá přes den koupit palivo. Na Plenty Highway je pouze jediná turistická atrakce – obří termitiště. A taky klokani. A krávy. A jedna z těch mrch se nám stala osudnou necelou půlhodinu před svítáním a necelých 150 km od Alice Springs. To tupé zvíře stálo uprostřed silnice a v okamžiku, kdy jsme ho míjeli těsně po krajnici, udělalo osudový krok. Jeho hlava se potkala s naším blatníkem. Bum, světlo v prdeli, maska, blatník a kapota poškozeny. Co se stalo krávě nevíme, pouze se za námi ze tmy ozývalo bučení. Nebyli jsme takoví hrdinové, abychom se jí šli zeptat a raději jsme o kousek popojeli. Poté, co jsme zjistili, že auto je pojízdné, jeli jsme dál, do servisu. Do Alice Springs jsme dorazili časně ráno, ne v příliš dobré náladě. Auto ale bylo pojištěno. To v Austrálii znamená, že jsme zadarmo dostali ubytování na týden (po dobu opravy) v likusáku v místním campu (s klimatizaci, kuchyňkou a sociálním zařízením) a náhradní vozidlo – Nissan Xtrail (platili jsme si ale naftu). A před námi byl týden v samém centru Austrálie. Ale o tom zase někdy příště.

Důležité upozornění: poslední možnost zásobit se alkoholem