Jak jsem potkal medvěda

Jedu autem do Hradiště, vyjíždím zrovna z jedné dědiny, přede mnou jen pole a les. Svištím si to, úsměv na rtu ( protože jedu z práce ). Najednou vidím u silnice medvěda! Zahlédl jsem ho koutkem oka, jenom na sekundu, ale byl to naprosto jednoznačně medvěd. Nezaměnitelný! Dodnes vidím ten jeho rypák, jak se hrabe v příkopě. To mě hlava nevzala. Najednou jsem byl o kilometr dál a pořád jsem byl úplně ztuhlý. Kurva medvěd! To néni možné! Málem mě vlézl pod kola. Já se snad vrátím! Přece jsem se nezbláznil!

Né, kurva nebudu už pit, začínám magořit. To kdybych někom řekl, tož si o mě bude myslet, že su nadobro vypitý!
Hlavou mi proletovaly myšlenky, chvíli na medvěda, chvíli na to, že už to se mnou jde z kopce. Nakonec jsem už byl tak daleko, že se mi nechtělo vracet, abych se znovu podíval… a měl jsem taky trochu strach, že tam fakt pobíhá medvěd a nebo že přichází delirium.
Začínal jsem se s tím smiřovat, to jsem ale ještě netušil, že není všemu konec.

Asi o tři hodiny pozdějc, jsem jel do jedné dědinky, která voní kvasem a v každém domě mají pálenicu.( Nebyly to Míkovice, tam má pálenicu jenom někdo. ) Byl jsem smířený s tím, že si tuto příhodu nechám raděj nadobro pro sebe. Přijíždím k vratům mého kamoša a najednou, PROBOHA!! ZASE MEDVĚD! A tentokrát se drží vlka za ruku a vlk zrovna vstává a jsou úplně našrot. Vylézám z auta, směju se, jsem spasený, nepřeskočilo mě!!
Ty masopusty jsou strašná sranda, říká mi kamoš, minulý rok se nám smrťák poscál v obýváku.