V moři je voda slaná, tady u nás - zase na pěkných dalších pár měsíců - zmražená.
Brrr!
A lesbič se mě kdysi otázal:
"Děvčátka se ti líbí, však?! Hezounká, taková...?"
Zaujatě přitom však nesměle jsem přitakal.
Lesbič pokračoval dále: "I víš, že upíři jsou draví? Jdou po krvi a mase!
A hezká děčátka že jsou takový jejich oblíbený pokrm, hochu...?!"
Bylo prvního září, další školní rok života.
Ledabyle jsem capal ku škole, hlavu v oblacích, či spíše slídící po těch okolních děvčátkách.
V tom jsem překvapeně rozeznal, že jedno zvlášť takové roztomilé právě odnáší skutečný upír!
Nenápadně a plynule stoupal patro za patrem až nad komíny, tesáky s krvavými konci doposud vyceněné, oděn v rudo - černém hábu.
Pomyslel jsem, že možná to děvčátko odnáší coby pokrm pro svá malá upírátka.
Lesbič měl pravdu...
Ještě jindy mi lesbič řekl:
"Víš, že takové hezké děvčátko je nebezpečné a ničí mozky nenávratně?"
"Avšak i to nejkrásnější že má svá střívka neustále plná hoven a v bříšku mu žbluňká smrdutá vodička…?“
Dále mi řekl:
"A vidíš mě? Jak tu k tobě mluvím? Tak odmysli nánosy pružných masitých hmot a uznáš, že jsem jenom kostra.“
"I ta děvčátka kolem jsou tedy samé kostry. Pružné hmoty však působí, že jejich hovna i smrduté vodičky se podél té kostry drží, a tak je bezděky nevytrousí...“
Takto jsem tedy přemýšlel a upír s kořistí lehce mizel svým směrem mi už zastřeným.
Uznale jsem rozjímal nad moudrostí lesbiče a v duchu jej pochvaloval.
A ještě jindy mi lesbič také řekl:
"Buď vždy bdělý tanků, pásáků a obrněnek!“
(Vlastně toho tehdy řekl mnohem víc, ale zrovinka jenom toto mi teď vytanulo...)
A na ten ráz tu kolem projíždělo soustrojí tanků. Jejich dieselová srdce tikala a bažila.
Jeden neopatrný stroj mi pak přejel přes nohu. Cáry pružného masa odhalily kostru.
Ovládl mě mráz, bolest a mdloba. Čůrek moči sytil zašlou barvu mých kalhot.
Lesbič měl pravdu, a o to tu asi celkem šlo…
Tak to by bylo pomalu všechno. Škola tehdy začala, uplynulo let habaděj, svou znetvořenou končetinu před vámi doposud úspěšně tajím. Ale úplně všechno to ještě není.
Je tomu totiž sotva pár hodin, co se sem ke mně ze světů neznámých snesla jedna kostra. Něžně mě pohladila a dostal jsem pusu.
Pak ale zmizela, z nenadání, ve mžiku stejně hbitém...
Byla to kostra toho děvčátka z upířích spárů, to jsem ale poznal určitě!
A od té doby už napořád mám a budu mít jeden takový divný pocit, že na ose Starák - Míkovice se chystá jakási hromobyčejná šlamastyka...
)