Kdyby Hitler vyhrál válku

Věřte mi, po našem poli tuhle skákal klokan. Tušil jsem všemi smysly habaďúru. Snad i past. Zkoumal jsem jej nevěřícně.

Na Martina se totiž to naše pole oralo. Nezbytný proud se kradl zlodějkou přes plot.
Slunce nám k tomu dobrému dílu svítilo, vrány radily s neobvyklou mocí. Byla to práce radostná a nebezpečná.

Vzpomněl jsem si navíc, a právě před chvílí - nejspíš i proto jsem se stále tiše pousmíval, že sotva před několika týdny jsem potkal anděla. Tu na tomto světě. Na silnici u Vyškova. Vítr zadul a tokem času se zemina pomalu měnila z hnědé v černou.

A do tohoto přemítání živý klokan!
Skákal jako na perkách, svět rozumu stavěl vzhůru nohama. Sledoval jsem jej celý ztrápený. Takové situace mnohdy končí velkou ostudou.

Naštěstí jsem s pozorováním nevydržel dlouho. Vzpomínka na anděla mě chránila.
Já jsem ho totiž dlouho pokládal jenom za běžného blázna. Choval se tak.
Až časem mi to celé došlo. On věděl úplně všechno. Jenom si se mnou nevinně hrál.
A uměl rozdávat.
Navíc každý anděl svými dary rozmařile plýtvá. Anděl je moudrý. Vítr řval dál a dávil tak usínajícím stromům nové a nové listy.

Klokan na poli se zatím elasticky proměnil v žabáka. Blány jeho ploutví svědčily o odvaze a vytrvalosti. Nejspíš jsem se zase usmál. Trochu sice s obavou, to zvíře mám ale moc rád.
Pluh pořád plul svým mořem hlíny.

A také žabák směle pelášil novou brázdou. Na mezi, jako mezi mraky, se bleskem proměnil v Hitlera, zamumlal něco o levných pracích prášcích, mrkl na mě v rozloučení a můj svět tak opustil.

Rovněř jsem mu chtěl pokynout k pozdravu, byl však už nenávratně pryč.
Sotva o vteřinu později jsem svůj vlastní rozum požádal, aby ty prazvláštní přízraky ukryl v mé paměti někam do ztraceného kouta. Rozum se zřejmě snažil najít řešení...
Vzpomněl jsem si totiž náhle na jeden svůj věčný plán, potěšil se znova a počal mezi drny vyhlížet myš. Chtěl jsem si jako badatel srovnat svoji nejednu představu, jaký je takový pohled vyorané myši ve skutečnosti.

Navíc jsem měl ještě jeden úmysl. Úmysl vážný a trvalý. Již tolikrát jsem totiž plakal, když jsem pozoroval jeho kostru...

Vím, že hladoví, protože spoří. Vím, že by neotálel a na myši si s libostí pochutnal.
Kosti by pak dal svému psovi. Svému věrnému otroku, který hlídá a chrání.
Pak bych snad pozoroval tu jeho kostru i s přes kousky masa.

Bohužel jsme vyorali jen červa. Tenkou podzemní žížalu. Tentokrát mi ale rozum pokynul bystře, a usmrtil jsem ji zaklínadlem. Teď tam leží a čeká. Byl jsem šťastný, protože jeden náš kamarád se konečně nají. O psa si starost nedělám. Zasytí se blahým pocitem, že jíst bude jeho pán.

Humno brzy pohltila černá temnota úplně zorané půdy a já jsem se trápil už jen otázkou, zda v Austrálii Babinský skutečně spatřil klokana.

V tom však na mě jako anděl z minulých světů vykoukla velryba a noříce se záhy v hlubinu si vlastní, mrštila mým směrem vlnu neznámé chutě. Její hřbet by unesl celý svět.
Moji mysl tak pohltilo něžné zapomnění...

Opustil jsem popsaný příběh čistý a s nadějí, že toto pole neořu naposledy.

Foto: Dula Půlpán