Jak jsem potkal Boha

Chtěl bych se s Vámi podělit o jeden nevšední zážitek, který pomalu začal všednět, a proto jej potřebuji zvěčnit.

Jednou mi na noční službu přivedla vystrašená rodina svého člena. Jak je zvykem, hovořím s lidmi o samotě, proto jsem si ho pozval do pracovny. Drobný pán v ošuntělé větrovce a prestižkách se mile usmíval, upřeně se mi podíval do očí a řekl: „Víte, já jsem Bůh.“ Musím říct, že mě to překvapilo. Protože jsem přečetl nějkou tu gnostickou a esoterickou literaturu, vždy jsem čekal, že setkání s Bohem bude doprovázené intenzivním světlem, které neoslňuje a přesto je v jeho záři vše jasné, že na mě promluví nějaký čoud či křoví.

Chvíli jsem přemýšlel, co s takovýmto setkáním. Laškoval jsem s myšlenkou, že se vyptám na spoustu záhad, které trápí lidstvo, například kam mizí bermudská letadla, jestli je významnější sportovec oceněný na Olympiádě nebo muzikant okresního formátu, jak vyrobit nejlepší slivovici a nebo jestli jsem blázen (nikdo jiný si mi to netroufá říct).

Protože jsem však jen průměrný doktor, který se nemá zabývat věcmi, které jsou „za“ a navíc mě v čekárně čekali ještě agent tajné služby se zneuznaným hudebníkem, potlačil jsem své touhy a Pánu Bohu jsem dal nějaké léky na spaní...

Za tři týdny od nás Bůh odcházel a na svůj nadzemský původ si ani nevzpomněl. Tehdy jsem ho ztratil z dohledu. Když se však dívám zpátky, přece jen jsem si z našeho setkání něco odnesl. Jednak jsem rozřešil minimálně dva tisíce let starou otázku, zda má člověk nějakou moc Boha ovlivnit. Nevím jak fungují modlitby, ale neuroleptika zabírají spolehlivě. A pak jsem se přihlásil k Lipanovi do sboru.