DIVOKÁ PLAVBA PO DIVOKÉ ORAVĚ

17. – 20. srpna 2003
kapitán Hampejz + kadet joh.n

Letošní dovolenou jsem strávil s člověkem,kterého jste si nedávno zvolili za předsedu Vaší ctěné stolní společnosti. Snad by vás zajímal pohled odjinud na tuto figuru. Mohu vám nabídnout několik postřehů z 1.etapy naší 14 denní anabáze, z jistého úhlu pohledu to byla část nejnáročnější. Tedy to bylo tak …

V pátek jsem se rozloučil se svými brněnskými přáteli,trochu jsme se poveselili v našich dvou oblíbených podnicích T+M, následujících 36 hodin jsem se dával dohromady a v neděli poobědě v celkem čilém stavu jsem vyrazil směr Staré Město. Ve 14:30 zvoním u dveří svého přítele H. Evidentně se s vámi loučil o den později, není zrovna nejčilejší. Nějak si dává dohromady svých pět švestek a vyrážíme na nákup do místního megasupermarketu. Při pohledu do regálů mě napadá, že se asi chystá válka a tady se o tom ví a obyvatelstvo si dělá zásoby. Nakonec seženeme těch pár věcí co potřebujeme – 3 konzervy, 5 tatranek, vodka Amundsen 0,5l a rum Božkov téhož objemu a můžeme vyrazit. Do nedalekého Spytínova, kde má sídlo jistý velkorejdař, který nám půjčí pádla. Přijedeme, pokecáme, nasedneme, odjedeme. Ve Zlíně to otočíme a vracíme se pro pádla.

Pak už je všechno v pořádku a nic už nás nezastaví před voláním dálek. Těšíme se na blonďaté stopařky, které budeme nabírat každých 20 km, no nálada je výborná. V Rožnově začíná být Hampejz nevrlý. Kde jsou ty blondýny??? V Makově musím nabrat nějakýho lůzra co chce svézt asi 500 metrů, aby se můj spolujezdec trochu uklidnil.

V půl jedenácte v noci konečně dorážíme k dnešnímu cíli a zároveň ke startu naší zítřejší plavby – do městečka pod Oravskou přehradou, jež se zove Tvrdošín. Obhlédli jsme místo nalodění, zaparkovali na svahu se sklonem cca 30 stupňů a šli spat. Jak řikal Hampejz, noc byla klidná a O.K. Jak jsme říkali oba – Blondýnky nikde.

Rano jsme sjeli k řece a začali se balit na plavbu. Kam dáme na ty tři dny auto? Možnost 1 – před policejní stanici.Možnost 2 – do zahrady k místním,teď šla kolem taková milá paní. Možnost dva vyhrála, bohužel milá paní se proměnila na ožralýho chlapa, který mě donavigoval uzonkou uličkou vedle nějaké sešrotované škodovky. Z každé strany mám cca 5cm.
Jak tohle vycouvám?

Pozdní dopoledne, slunce svítí, obloha je modrá. Vyplouváme. Za chvíli nás budou míjet kanoe s polonahými prsatými blondýnami, vody je dost – to bude krása. Ujeli jsme asi 500 metrů, když tu se za mými zády ozvalo: „A proč vlastně nechlastáme?“ Hádejte kdo to řekl. Od té doby už jen střípky vzpomínek v mlze. Ztrácím boty. Hampejz je loví. Proto ztrácí tričko. Znovu ztrácím boty. Hledám je v bahně. Hampejz ztrácí klobouk. Kotvíme. Stařenka pere v řece. „Teta mate tuna krčmu kde varia?“ Večeře v Kaštieli – nejseverněji položené památce italské renesance v Evropě, úplně napadrť, já bos. Co jsem jedl? Věru nevím. Hampejzovi je smutno. Jdeme na dvě borovičky. Měl jich 8, já 6. Neudělalo se mi dobře. Ještěže jsem se mohl naklonit přes zábradlí. Hampejz hledá pod zábradlím můj klobouk a brýle (obojí leží ve stanu). V noci bouřka – klidná a O.K. Blondýnky nikde.

Ráno dobře nebylo. Hampejz vaří silnou polívku. Hossana. Bohuzel moc to nezabírá, budeme muset nasadit silnější kalibr. Proti kocovině se nejlíp bojuje její vlastní zbraní – chlastem. Tak hurá do toho. A už to zase jede – víno, rum, pořád dokola. Potkáváme vor (v originále plť) vezoucí turisty. Plťaři nám nabídnou souloď, turisti jsou z toho vytrslí. Tak popíjíme a pokuřujeme s kapitánem a kormidelníkem, posloucháme zajímavý historky, jedna paní se po chvíli osmělí a vezme si Hampejzovo Startku, nalívají nás jejich sladkým modrým portugalem, odmítají náš výborný polešovický tramín. Jejich chyba. Bylo to příjemné zpestření, ale po 5 km jsme na to už zase sami – my dva a chlast. Před polednem doplouváme k Oravskému hradu, už celkem znoření jak čolci. Naštěstí je tam moc lidí, takže nápad absolvovat prohlídku zavrhujeme. Možná jsme právě zabránili mezinárodní ostudě.

Do Dolného Kubína je to ještě kus a proto vyrážíme dál. Rádi bychom tam dnes zakotvili v kempu. Bohužel se zatáhlo a po nějaké době začíná i pršet. A to dost. Dopíjíme rum a jsme už taky dost. Lidi na břehu. „Prosímvás kolik je ještě do Kubína?“, „Héj, 2 kilometre.“ Za půl hodiny další lidi na břehu. „Prosímvás kolik je ještě do Kubína?“, „Héj, 2 kilometre.“ Podotýkám, že jsme celou dobu nestáli na místě, protože fakt pršelo a my jsme chtěli co nejrychleji do sucha. Spatřuji v tom jistou poťouchlost domorodců vůči turistům ze západu. Po dalších 20 minutách míjíme rybáře v řece. Pořád prší. Stejná otázka. V odpověď krutá pravda – „No chalani, eště tri kilometre a ste tam.“ Rybář nelhal. Škoda, že jsme se ho neptali přímo na kemp, mohli jsme se dopředu připravit na to, že ještě musíme proplout celým městem (tj. +2 km). No co, aspoň je nějaké zpestření. Kemp před námi. Konečně. Přestalo pršet. Třista metrů od kotviště se mi jako háčkovi daří excelentní manévr, díky kterému nabíráme do půl lodi vodu a co doteď nezmoklo, je konečně taky mokrý. Přistaneme, vylejeme vodu, vyždímeme hadry, postavíme stan, převlíkneme se do „suchýho“ a jdeme na večeři. Hampejz ještě popíjí borovou, já už jen pivo, ale stejně vypadám opileji. Zvládám jen upatlat ubrus a civět na anglány vedle u stolu. Hampejz ukončuje moje trápení a vyvádí mě z hospody. Podaří se mi vypít ještě v rychlém sledu tři panáky slivovice se sousedama v kempu. Chci se s nimi družit, ale kapitán mě zavírá ve stanu. V 19:30 usínáme. Nakonec je to jen dobře. Noc byla klidná a O.K. Blondýnky – pořád nikde.

Ale ráno dobře opět nebylo. Naštěstí je zataženo a v řece je opravdu málo vody. Po vzájemné domluvě prohlašujeme lodní výpravu za ukončenou. Naštěstí. Obávám se, že dnes už by mi hrozila totální smrt vyčerpaním alkoholem. Vracíme se pro auto do Tvrdošína, kocovinu si dnes musím protrpět, za chvíli usedám za volant. A potom už hurá do Tater. Ještě nikdy jsem se tolik netěšil do hor, tam se aspoň přes den tolik nechlastá. Ale o tom snad až někdy příště.

Závěrem – myslím, že jste zvolili dobře. Jestli někdo chlastu opravdu rozumí, pak je to Hampejz. Ale tohle vám říkat je jistě jako vozit sovy do Athén.