Pravda o Maňiném běhu

Uplynula dostatečně dlouhá doba od toho strašlivého zážitku, a tak je načase vyjít s pravdou ven. Jak tedy vypadal a dopadnul Maňin běh - Půlnoční závod? Předkládám ctěným čtenářům a fanouškům kvalitních sportovních výkonů moji verzi. Jak to viděli jiní se snad dozvíme z komentářů.

Sraz naší skupinky je u Köových doma, před domem a tak různě. Potkávám tam Dulu a poté, co se k nám přidají i Stancek s Oťou, naložíme lyže, a že bychom teda jako vyrazili. Stancek nás ovšem ohromuje zprávou, že nemá běžecké boty. U provozovatele půjčovny lyží a podobného vybavení je to zarážející, leč staré, ale o nic méně pravdivé přísloví dí: „Kovářova kobyla chodí bosa!“ Staňa běžeti bos odmítnul a tak sedl do auta a jel zpátky do Spyťáku pro obutí. My sme se mezitím přesunuli na Špicu a vedli řeči. Řeči především o tom, jestli stihneme závod, kolik bude účastníků a Oťa se mimochodem teprve nyní dozvěděl, kam ho ten Staňa vytáhnul a jaké sou podmínky. Nutno podotknout, že vybaveního měl sebou takové množství, jako by hodlal vegetovat sedmadvacet dnů v pustině. Jednoduše byl připraven na vše. Do řeči se pomalu vkrádala nejistota z toho, co náš čeká. Projevila se i tím, že v objednávkách zazněly jindy neslýchané požadavky typu: hroznový cukr, čaj, kafe a snad jakousi bublavou brču či co. Teď sem pochopil, že ten závod nebude žádná prdel, ale bude to opravdu boj. Budoucnost měla ukázat, že sem nebyl daleko od pravdy. Přesto sme si s Oťou dali pivo a prozatím hodili starosti za hlavu. Stancek nás v hospodě záhy našel, odradil od dalšího pití pitelného i nepitelného, nasoukali sme se do auta a hurá směr Bumbálka. V autě zlehounka kolovala slivovica, a přestože ji nešlo započítat do hendikepu, nálada byla výborná, očekávání převeliká.

Soustředění na Bumbálce bylo pojato ve veselém a společenském duchu. Příčinou tomu byly nejen naše veselokopé povahy, ale i pěkná a milá a ochotná a veselá a přesně mírovatá paní servírka. Taky pivo mělo správnou míru, skutečně se tam dobře pije a tím, že tam dobře vaří, i jí. Proběhlo vysvětlení cesty, žel Bohu, ne všichni pochopili a pak tedy bloudili. Zajímavá byla různící se taktika vypracování osobních hendikepů.

Tak třeba já sem si celou dobu myslel, že to mám pod kontrolou a poměr hendikep/schopnost běžkovat mám výborný. Záhy jsem zjistil, jak krutě jsem se mýlil...

Oťík a Staňa si dali pořádný jídelní základ. Stancek ho pak podpořil tím, že vytáhnul z kapsy v ubrůsku zabalený domácí špek a zakusoval jím panáky. Zřejmě tímto položil základ pozdějšímu skvělému výkonu. Zlaté zkušenosti pozdních Kristových let!!!

Vaďurovce přivezli Plačci se zpožděním, ovšem ZVLakova schopnost během hodiny spáchat hendikep 10 a doběhnout s tímto do cíle a dokonce se skvěle umístit, to zůstává mimo moje chápání. Kouzelným zjevem byl též známý lezec M.zaRožek, jenž v časové tísni vytáhnul půlčák vlastní slivovice a zoufale hendikepoval o sto šest. Bohužel u mě už se začínalo stmívat a jak to vlastně bylo s Dulou, panem Kö, o němž ještě hodně uslyšíme, JaVou a jiných dívkách, jejichž kouzlo a šarm sem seznal až ráno po vydatné snídani pozn, o tom podrobnější info podati nemožu. Doufám, že sem platil...

Hampejzovy úryvky – aneb jak sem si myslel, že si jedu pro medajlu

Vylezl sem z hospody a překvapila mě naprostá tma. Zapnu čelovku, trochu sladím paprsek světla s předpokládaným směrem pohybu (mimo jiné permanentně špatným směrem, ne a ne to seštelovat), ale vnitřně pociťuju, že mě neladí koordinace. Nevadí, říkám si, rozhodne pocit v lyžách. Popojdu si přes odhrnuté parkoviště na sníh a položím lyže. Mám dojem, že sem někomu s mojima lohl aj běžky cizí, ale postupně se dopočítám dvou kusů. Na parkále se kdosi mihl a vyrazil na cestu k Vlčáku. Z toho, že se mihl dvakrát sem nevím proč usoudil, že to byl Stancek a Oťas. Nasadil sem běžky a vyrazil sem za něma. Startuju jako třetí, to stáhnu, mám na vítěztví. Prvotní pocit byl fajn, trval bohužel jen několik mikrosekund než sem sebou poprvé a skutečně ne naposled švihnul o zem. Ani to moc nebolelo. To třetí den. To bude dobrý, je tady led, musíš opatrně a zvolna, až se rozhýbeš a rozdýcháš, to bude jízda... Pořád si třetí a v poho je dojedeš.

Pak si pamatuju už jen množství pádů, mezitím dycky vstát, oprášit se a zase spadnout, pořád dokola, jak píďalka sem se těmi pády přibližoval a pořád sem byl přesvědčený o tom, že jedu tak říkajíc na bednu. Z omylu mě nevyvedl ani rozcetník, oznamující, že sem ujel 4 km. Mrknutím na hodinky sem zjistil, že mě to trvalo hodinu a půl, ale pořád sem si říkal, že to zmáknu, páč mě přece nikdo nepředjel.

Pak mě v hlavě utkvělo bezvadné noční ticho, hvězdičky a ze snu v závěji mě probudil pan Kö. S jeho asistencí sem se jaksi dopravil na Vlčák, za vydatné podpory jeho Startek pod Brdo, pak už to bylo lepší. Ne nadlouho, neb mě začal znervózňovat Dula. Jistěže z ušlechtilých obav o moji osobu ně pořád volal, jenže ně to dycky tak překvapilo, že sem spadnul a než sem vstal a vytáhnul telefon, tak mě pan Kö trochu ujel a Dula furt, že ně nevěří kde su, a že pokud su, jak tvrdím, s panem Kö, ať mu ho okamžitě dám k telefonu. Ale copak to, Dulo, šlo? Dycky, dyž sem ho dojel, sně zavolal, já spadnul, vstal, vzal telefon a v tu dobu už byl pan Kö dávno v čudu a tys ně to zase nevěřil. To fakt něšlo.

Tímto děkuju i Stanckovi a Oťovi, že ně šli naproti, ale to už sem byl docela, oproti počátku, v pohodě, v hlavě se ně míchaly pocity studu za ten propadák a taky sem dumal, kdy a kde mě všichni předběhli, protože upřímně, já si fakt celou dobu myslel, že aspoň Vaďuři sou daleko za mnou. Taky sem měl chuť na panáka, ale bylo ně blbé si o něj říct. Zřejmě poprvé v životě...

Tož na bednu to nebylo. Ani zdaleka. I po odečtení hendikepu sem skončil drtivě poslední, s časem přes 2,5 hodiny za vítězem. Vyhrál Stancek s časem 12 minut, samozřejmě po odečtení hendikepu a dokonce i s kufrováním. Gratulace veliká!!! Druhý byl Otíček, třetí překvapivě ZVL, jenž díky svému obřímu hendikepu odsunul Dulu na 4. místo. Ten mě za tu bramborou připadal nasraný o mnohem víc, než v takových situacích bývá obvyklé. Pak byl lezec M.zaRožek a JaVa a z pochopitelných důvodů předposlední pan Kö, jenž se o mě tak krásně staral. Nadosmrti ti to nezapomenu, příteli!!!

Vyhlašování výsledků, následný mejdan a všechno kolem mám tak trochu v oparu, ale v galerii je spousta fotek, tož co o tym eště psat. Fakt krásný závod a eště pěknější moja ostuda. Omlůvám se všem robotom, jež pro mě hlasovaly v anketě, protože skoro celý zbytek hlasů sem si dal sám. Za rok vám to ale vrátím aj s úrokama!!!

Napsal uživatel Hampejz dne Po, 07.03.2005 - 10:17

Comments

Hlavně nesmíme opomenout význam paní JaVy na mém tak skvělém umístění, neboť jsem již krátce po startu zlomil hůlku a vlivem alkoholového hendikepu nebyl jsem schopen ani pořádně stát. Kdyby mi tenkrát nepodala svou a sama neběžela s jednou, kdoví v které závěji bych se ještě nyní válel. Dále bych chtěl upozornit na švindl pana Oťase, který JaVě nakecal, že je jasný vítěz v ženské kategorii a pak tuto kategorii nezavedl!! Toto kdyby věděla, lupla by stejné množství wodek jako já a jela by minimálně na stříbro. Jinak musím uznat odvahu všech členů závodu včetně mě a už se těším na jaro.

Zdeňulko, ty tu o mně tak hezky píšeš, že tu snad nebudu ani rozmazávat, jak jsi mi tu hůlku chtěl vrátit těsně řred cílem se slovy: "Na, vem si ji, třeba mi za tu zlomenou odečtou ňáký minuty!"

Jedna věc je, že ten Hampalovic kluk umí psát. To je moc bezva. Druhá věc je, že to muselo být maso. Tfuj, je to cítit lihem a problémy! Poslední věcí pak je, že doufám, že tento sníh a sněhové příběhy už pomalu skončí a přijde konečně ta nejhezčí roční doba, jaro, hmyzy vyletí z děr i úlů, a bude nám všem hej!

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.