Najvyšší hora Zeměgule

Reportáž s fotografiemi o hrdinné objevitelské cestě Matesa a Hampejza

Jednoho dňa sa Mates přiřítil z práce jak bůřka od Buchlova a povidá ňa: „Tož sém ti dneska byl v práci.“ Významně sa na mě podíval, snáď si myslél, že si myslím, že nebýl. Ubezbečíl sem ho, že vím, že on na rozdíl ode mňa chodí do práce. To ho viditelně uspokojilo, lebo aspoň spokojeno zamlaskál. Pak pokračovál: „Byl sem ti s chlapama na šatně...“ zas na mňa čumjél jak dyby si myslél, že si myslím, že nebýl. Nebýl jako né že by nebýl s chlapama, ale s babama, na šatně, tak na mňa čumňél, ale já sem ho ubezpečovál, že je ně naprosto jasné, s kým tam jako býl. Pak zase pokračovál: „No chlapi se složili a kůpili si Blesk a tam ti kurňa psali, že najvyšší hora zeměgule ti neleží v tom Ondaláju či kde, ale čoveče že kdesi na pomezí, teho, no, Pšonska a Slovenska. Že v tých Tatrách či kde jak už sme tam kdysi byli.

Tož to sem zas čumél já. Nejsu blb. Maximálně studovaný blb. Ale toto ňa neučili, to sém slyšél poprvé. Eném sem se trochu vzpamatovál, opravíl sem Matesa, pedagogický pud je u mě silně vyvinutý, že né v Ondaláji, ale v Nondaláju, a že né v Pšonsku, ale v Pzszoncsku a né na Slovensku, ale u Čoboláků a né v Tatrách, ale kdesi v Játrách, prostě tam a že sme tam kdesi byli a pak ně to došlo.

Váhavo som sa Matesa optál: „Už tam nekdo býl???“
„Néééééé!“
Zkůmavo som sa na Matesa podívál: „ :-? ”
„Jóóóóó“
A jeli sme.


Cesta vlakem ubíhala vesele. Tradičně nočním rychlíkem R 202 Chopin a tradičně sme sa opíjeli z dobrého Rumu po kapkách. Šak eném do té doby než nás v Přerově ajznboňák vyhodíl z vagónu, že dál už to jede eném jako lůžkáč, čili že náš vagón odpojujů. Tož jujů sme nedělali, ale pro změnu sa velmi divili. Bylo nám oznámeno, že toto je poprvé co to tak je, že už ty naseďéní po celé trase vlaku vagóny zrušili a estli se nám to nelíbí, že si máme stěžovat a tak a onak a podobně. Proč nám to neřekli na informacích den před odjezdem vlaku? Nevěděli, no my sme věděli, že sa eště neco stane. Stalo sa toto.

Promptně sme nalezli do lůžkáča a počali smlouvat. Vybaven zkušenostma cestovatele po Ukrajině, šel sem první do ruského lůžkáču. Tam sa se mnů nikdo nebavíl. Tož myslél sem si o sobě víc a nevypadál sém snáď najhůř. Rakušáci se bavili, otázka je, estli smíchy či se mnů, či jak. Poláci se báli kontrolora a s ČD ajznbońákem sem se hádál, důfaje, že se budem hádat až do Ostravy a tam utečem na alternativní spoj nebo aspoň na pivo. Mates vyměkl a s kurvama zaplatil požadovanou částku před Hranicama na Moravě, já chvílu za Hranicama, bez kurev. Tož inteligent, ne? Pak došel jiný ČD páprda, že dyž máme tu jízdénku, tož u něj ta lůžka. Tak nám pomalůčku zlehka došlo, že tady cosi smrdí. Mates už eném kurvovál, ale tak nějak to klení spíš pak už jen šeptál. Tož to zas já odhodil inteligenční předsudky a hádal sem se statečně, leč marně. Točili sme se v báječném argumentačním kruhu až než cosi obejda z ČD zakvíkal, odběhnůl a zavolál na nás policajty. Aspoň sem sa policajta optál, estli nechce pětikorunu. Lebo když sem ho viděl poprvé, tak sem ho cele ignorovál a až po pěti minutách co na mě jaksi divno civěl sem sa ho optál co jako chce a co se do teho plete. Neměl uniformu a vypadál tak, že kdybyste ho potkali, tož byste mu tu pětikorunu dali. Bez optání. Zašermovál průkazem a já vědél, že je to v prdeli. Zaplatili sme podruhé a šli se jako ubytovat. Leželi sme v postelách a říkali si, že se aspoň ty 4 hoďky prospíme. Nikolivěk. Došel ten ČD***** co na nás poslal policii a jal se mě cosi s jízdním řádem vysvětlovat, že jako nemáme nárok si na nic a někoho a nedej Bože něj stěžovat a je to naša chyba, že nám podali den předtím špatné informace a eště mosíme zaplatit pokutu 20,- Kč každý. Myslím si, že tak důrazně, stylisticky čistě a lexikálně bohatě sem eště nikdy nikoho do prdele neposlal. Už se neobjevil ani on, ani policajt. Zato se objevil polský ajznboňák a kam že jedem. Ukázál sem mu lístky, pokývál hlavů, cosi drmolíl a odešel snima. Spali sme dál. Po půl hodině sme stáli s Matesem 5 km za hranicema ČR, sice už v Polsku, ale legendární R 202 Chopin mizel v dáli a my dumali, co se to s nama tu noc vlastně děje. On se totiž ten Polák vrátíl s polským řádem a mapů a ukázál nám, že musíme vystůpit, přestůpit a že oni jedů inama, inam a vůbec, estli to chceme stihnůt, tak honem ven.

Rezignovaně sme vlezli do toho vlaku co měl jet tam kam sme potřebovali a než se zabarikádovali v kupéčku, šel sem za průvodčíkama a slovanským koktejlem = českým jazykem, ruskou bolavou dušou, polskou drzostí a slovenským čobolotobolstvom jim sdělil, že jim nic nezaplatím a pokud už snáď ano, tak leda v českých korunách a budu chtět do koruny vrátit a že si mají české drobné sehnat kde chcou, protože nemám ty jejich prachy a že su nasraný a že estli to nepojede tam kam si myslíme že to má jet, tak že se stane velké neštěstí. Asi to bylo působivé, bo sme sa dostali kam sme potřebovali.


Popisovat ovšem, že do Zakopaného to bylo eště s dvuma přestupama a ten první měl prodlevu 3 hodiny plus 30 minut zpoždění, že čekárny vypadaly jak vypadaly = nemaje skel v oknech byla tam tak hrozná zima, profukoval větr a podobně, to je nad moje sily i po půl roce. Prostě o tomto v Blesku nic nepsali!!!!


Leč v Zakopaném sa slnko ligotalo jak úsměv galánečky, kántor nám směnil peniazky, aji bankomat sme našli, hospodu s točenou plzeňskou dvanáctkou, no co nám mohlo chybět? Posnídali sme, nakůpili jakési jedlo, o kerém sme sa domnívali, že bude jistě horolozecky vhodné, lebo sme si sebů z domu vezli enom rum, páč Božkov je Božkov a vyrazili do Kužnic. Tam je taková, no Pzsonczi tomu říkají Droga Lanowa, no bál sem se jak sůsedovic Anča před tů sjvatebňů noců s Matůšem Pobodálovým, ale vyvézlo nás to na horu a my se začali rozhlédat, co a jak.

Byli tam už nějací lidi,


ale Mates mě uklidňovál, že co si tak matně z toho Blesku pamatuje, všichni dou špatným směrem. Že on se chlapom díval sice jen přes rameno a krátce, poněvadž nepřispěl padošem, ale že my musíme tam


a né tam,


maximálně eště tak tam.


Poznamenal sem, že bysme mohli jít eště tak onam.


Tím se nám podařilo obsáhnůt veškerý viditelný obzor kol kolem a pocítili sme uspokojení a jisté zadostiučení. Nakonec sme se dali teda tam, kde se nám zdálo, že je nejmíň lidí a kopce najvyšší. Počáteční elán a nadšení nám jen kazilo poznání, že už jdeme v něčích stopách. Počáteční elán a nadšení se ztrojnásobilo, když sme vystoupali na první vrchol a stopy končily. Nevedly zpět, ani vpřed, vlevoni důlů či vpravo. Prostě zmizeli. „Boží znamení, naše kroky vede Bůh!!!“ křepčil Hampejz a modlil sa růženec. V horách sa stávají holt tragédie, pokřižoval se jako obvykle racionálně skeptický Mates. Leč kolem Hampejz hlavy se rozlila svatozář!


Mates dumál, jak to ten starý komediant dělá, ale nedalo se nic dělat, Hampejz nic nedělal. Pak sme sa vydali dál. Vzduch byl řídký a hodina pokročilá. Trochu se dělalo mlhavo a zamrzala nám voda. Začali sme pomalu chápat, že pokus o výstup na najvyšší horu zeměgule nebude jak vylézt s Odehnalovic Božků na Barborku. Bez dvojsmyslů, prosím, začínalo jít do tuhého! Ale zatli sme zuby a dali vyniknout našim nezlomným povahám! My to musíme dokázat. Pro Maňu, pro svět, pro sůsedovic Blaženu. Musíme!!! A pak z mlhy vystoupila TA hora. Bleskem popisovaná jako Kóta SK-PL 9750. Pche!!! My sme věděli hned, jaké jí dáme méno. To je Hora Maňa! Velká Omolota Maňa! Maňa Matka! Majestátná a zamlžená, tajemná a čistá, prostě Maňa Maňina Maňa. Dali sme si poslední doušek vody, vzali do ruk speciální horovalašky a vzhůru! Vrcholu sme dosáhli 19. 12. 2003 v 15:21 SEČ. Nadmořská výška podle Matesova speciálního výškaměru vlastní konstrukce rafinovaně umístěném na vrcholu horovalašky bylo 9550 metrů nad Slovenskem a 9642 metrů nad Polskem!!! Nutno ovšem odečíst sedmdesát centimetrů od vrcholu jeho horovalašky po zem!!! I tak úctyhodný výkon! Mates si dal Startku na oslavu a mě aspoň vyfotil. Byli sme tam!!! Opojeni štěstím, řídkým vzduchem i Maňinou mlžnou atmosférou.


Kolem byly boční vrcholy, některé tak rozsochaté, smyslně zamlžené, že se ani do objektivu nevlezly.


Leč hodin bylo jak na Jalubském kostele a pomalu se smrákalo. Ale o tom, jak sme bivakovali na Matce Maňi, pokůšali Tatu Velků Lavinu, naštěstí nebýl doma a snáď, estli je po Mamě Maně, seďél zrovna v hospodě, setkali se s jejich dětmi Velkým Šutrem a Údolním Mrakem, o strastiplné cestě důle a podobně radši až příště. Pár fotek bezeslov závěrem mosí stačit. Snáď někdy u krbu v teple s čajem a Rumem.

Galerie
Napsal uživatel Hampejz dne Čt, 10.06.2004 - 14:37

Comments

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.