Jak jsem psal knížku...

...aneb ex post z deníku debutujícího autora.

Můj milý noutbučku! Tak sem konečně odevzdal tu knížku. Že jsem nějakou psal jistě moc dobře víš, neboť s potřebou v Tobě obsaženého programu Word neustále podtrhovat magickou červenou vlnovkou slovo snowboard, snowboardový a jiné jeho zapeklité variace, s tím jsem se nad Tebou natrápil dost. Mimo jiné...

Když za mnou přišla dobrá známá, momentálně pracující jako odpovědná redaktorka za mnohé edice, že hledá někoho, kdo by napsal knížku o českých lyžařských střediscích, a že si vzpomenula na mě, srdce se zastavilo, pak mohutně zabušilo, čepýřil a jinak sem se pýřil, lichotilo mě to a hlavně, už sem se viděl, jak za vydělané prachy pokuřuju marocký hašiš na hausbótě v Amsterdamu. Tak sem na to po týdnu rozmýšlení kývnul, šak to bude zajímavá zkušenost a konečně se proslavím i mezi nečtenáři Maňi.

Je červen a pomalu finišuju státnice na výšce, taky sem neodevzdal diplomku, ale co, tak ju dopíšu až po odevzdání knížky. Počasí svádí k různým aktivitám a slastné na knize nicnedělání prokládám výletem do Tater a splutím Vltavy. Cítím se jako autor na volné noze.

Začíná červenec a mám hotový jakýs takýs seznam lyžařských středisek. Od pidi vleků po mamuty. Zkusmo rozesílám maily, volám, kromě dvou zoufalců, jež spíše touží po sociálníkm kontaktu, než po spolupráci ohledně jakésiho průvodce a s nimiž se po mailu dohádám, se nikdo neozývá.

Už se neozývají ani ti dva. Pomalu mě dochází, že na horách je dlouho po zimní sezóně a nová ještě dlouho nebude a že navázat s provozovateli rozumný kontakt bude složité. Leč začíná fotbalová liga a tak se tím příliš netrápím. A pivo na různých zahrádkách je tak chutné...

Pomalu začíná srpen, času dost. Cvičně obvolávám lyžařské areály, jestli se náhodou někdo nevrátil z dovolené. A vida, úspěch. Dovolal jsem se do stáje s koníčkama! Nenechávám se odradit a tvrdošíjně opakuju, že bych rád mluvil s někým, kdo tam u nich provozuje lyžařské středisko. Slečna na druhém konci aparátu si zřejmě špatně zakrývá dlaní mluvítko, neboť slyším každé její slovo. Rozhovor vypadal asi takto.

Slečna A: sladkým hlasem, ke mě „Momentíček!“
Slečna A: běžný hlas, ke kolegyni „Vola nějaky cip a chczse lyžovat...“
Slečna B: „Pro boga a proč chczse tyď lyžovat? Czso jako...“
Slečna A: sladký hlásek, ke mě „Momentíček!“
Slečna A: otráveně, ke kolegyni „Ja nevim, tak asi je blby nebo czso ja vim?.“
Slečna B: „Hukni na Chazruzstka, ten s nim vyřidi...“

Než jsem volal, tušil jsem, že vzhledem k poloze v zapadlém koutě Beskyd u polských hranic nebude komunikace jednoduchá, ale i přes všechnu snahu pana Chazruzstka jsem mu nerozuměl ani slovo. No, pro dnešek stačilo, o víkendu bečka, dneska čtvrtek, jedu dom. Napíšu to jindy.

Mořím se nad jedním šíleným lyžařským střediskem, jehož provozovatele zastupuje ještě šílenější ženská. Měsíc mě nebrala telefony, teď mi odmítá cokoliv sdělit a odkazuje mne na různé satanské instituce. Máte bufet u vleku? Co je vám po tom! Máte půjčovnu lyží? Éééé, nejste trochu drzí? S takovým materiálem se nedá pracovat, vypínám počítač a jdu na tenis, pro různé jiné povinnosti se dva dny neukážu v kanceláři. Za trest, na protest!

Jedno půvabné středisko v malebném prostředí jistých našich hor zatvrzele odmítalo jakkoliv sdělit cokoliv o sobě či službách, jež potenciálním návštěvníkům nabízí. V tvůrčí krizi a zoufalosti jsem ho jakž takž z využitím jiných zdrojů charakterizoval, leč červíček hlodal. A co když tam ten bufet není? Musí tam byt, skoro všude ho mají. A co když tady ne? Tak na ně lidi budou řvát, že to četli v knížce, tak co je to za bordel, že tam nemaj bufet, když voni se tam hrnou hlavně kvůli bufetu a psali to tam na křídovým papíře a nešťastný provozovatel ten bufík radši zprovozní, byť je chronický žloutenkář. Dyť já vlastně kultivuju naše lyžařská střediska, napadá mě obezlička a nadšen svojí apoštolskou misí i excelentním řešením zapeklité situace jim tam připíšu hotel i restauraci přímo v budově lanovky, zaklapnu notebook i hlodavého červíka svědomí a jdu na fotbal. Fotbalový víkend znamená, že po tři dny nejsu schopen vymyslet kloudnou větu, natož ju zapsat a uložit. Léčím se hraním fotbalu na počítači.

Nevím proč, ale různí známí neustále doráží, jestli už mám odevzdáno. Co blbnou?! Ve smlouvě mám sice 15. srpen coby termín předání textu nakladateli, ale zákulisní dohoda je jasná. Stačí to k prvnímu září. Nenechávám se otrávit jejich poznámkami, půjčuji si od nich pětikilo a jdu na pivo.

Nějak sem zapomněl na tu zpropadenou diplomku. Týden sem nedělal na knize, přesto nespal a jen psal. Tu diplomku. Týden po termínu ju odevzdávám. Du na pivo, že to oslavím, ale při třetím pivu se mě dělá tak špatně ze špatného svědomí, že to pivo sice se sebezapřením dopíjím, ale ještě ten den otevírám notebook s rukopisem a slastně u něj usínám. Následující den prospím a utěšuju se tím, že musím být čerstvý na psaní knihy.

Pondělí, den D! Dnes bych měl odevzdat rukopis ve Wordu. Neodevzdám. Šéfredaktorka S. si na mě volá svého šéfa I. Bez vytáček přijímám jejich termín, kdy má jít kniha do tisku. Přešla mě chuť na večerní pivo, sex i kamarády.

Je pondělí, týden po plánovaném odevzdání a stále tomu cosi chybí. Vstupuju do období, v němž se pokouším přesvědčit vlastní organismus o tom, že potřeba spánku je nemístná zhýčkalost. Moje tělo přestává přijímat alkohol. Mám zvukové i obrazové halucinace a klepou se mi ruce. Nejím, jediná tekutina, již jsem schopen udržet v těle, je Coca-Cola, tímto dík, ovšem šíleně mě po ní brní jazyk, taky su nějaký opuchlý a mám divný pocit v žaludku, tímto nedík.

Dnes sem odevzdal. Těším se, jak si večer dám s Guruem pár piv a několik panáků a mrknem na bednu, dávají tam jakýsi zápas. Pane Bože, já ani nevím co se to hraje!!! První pivo chutná po euforii, druhé nedopíjím, zvedá se mi žaludek, zdrhám do postele. Tři dny spím. A hurá do Hulandska!

Su nepoučitelný a zatahuju do toho ještě stréca S., budeme spolu psát další knihu, termín odevzdání je 1. březen 2005. Smlouva k podepsání je na spadnutí a tak se půl roku těšte na další článek

Napsal uživatel Hampejz dne Čt, 30.09.2004 - 11:53

Comments

Asi sis u Tulipánů dost vyhulil hlavu, je to takové popisné, čtivé, ale studené, bez emocí, radosti či smutku.

Díky za každý nový článek! Je sice pravda že takový Jerome klapka Jerome by to v předminulém století napsal asi bravurněj a že podobné případy předtermínového šílenství byly popsány už aspoň 960krát, ale aspoň jsem na chvilku vypadl z té všední dispečerské mizérie.

Já jsem to nemyslel nijak zle. Samozřejmě každý článek potěší a mě to aspoň vyprovokovalo si sednout a dodělávat článek, který mám na disketě asi 3 týdny.

ja dekuju za komentare, kamaradi, ja to psal, kdyz sem jel ve vlaku po 3 dnech spanku a po navratu z hulihuliholandska se me to nechtelo predelavat. toz pravda, nic moc, ale jak rikate, aspon clanek

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.