Cesta k Protinožcům 1

Díl první

Než jsme se rozhodli vstoupit do svazku manželského, říkali jsme si, že ještě jednou někam vyrazíme. Někam, kde jsme ještě nebyli. Za exotikou. Tak jsme využili pozvání našeho kamaráda Ladi a vybrali Austrálii.

Jelikož cesta na opačnou stranu zeměkoule něco stojí, uvažovali jsme, jak si tam něco přivydělat. Volba padla na hledání drahokamů. Konkrétně safírů a drahých opálů. Zdál se to být geniální plán.

Tak jsme se jednoho dne sbalili a odjeli do Prahy (z Brna ani Kunovic se zatím do Austrálie nelétá). V Praze jsme měli dost času, tak jsme zasedli do restaurace a posilnili se mnoha pivy – někteří z nás letěli poprvé a potřebovali se uvolnit. Uvolnění jsme asi byli dokonale, poněvadž z letu do Frankfurtu si nic nepamatuji. Poté, v letadle společnosti Singapore airlines s krásnými letuškami, během letu do Singapore už stačilo jen udržovat hladinu alkoholu plechovkovými pivy. Singapore je nádherné obrovské letiště, s klimatizací, se orchidejovými zahradami s bazénky, s ozdobnými rybami, s kilometrovými halami s koberci a pojíznými pásy pro líné a nemohoucí. V restauraci na střeše letiště, kde stálo pivo 180 korun, jsme poznali, co jsou to tropy – je to jako parní sauna. Singapore totiž leží na rovníku. Kdybychom měli více peněz, dalo se relaxovat ve střešním bazénu. Po šesti hodinách čekání jsme nastoupili na další stroj a letěli do Brisbane. Tam na nás čekal Laďa s expedičním vozem Nissan Patrol 4WD (náhon na všechny čtyři je v Austrálii nutnost) a hodil nás na 500 km vzdálenou farmu jeho rodičů. Cestou jsme se stavili v Australia ZOO, která patří známému šílenci a krotiteli krokodýlů Stevu Irwinovi. Ale o tom třeba napíšu v některém z příštích dílů, který se bude věnovat australské fauně.

Měli jsme 4 dny na aklimatizaci. Pár kilometrů od farmy byl Pacifik a dlouhé opuštěné pláže s vlnami. Idylka. Udělali jsme i náš první výlet do buše. Šli jsme jen na kopec nad farmu. Vybavili jsme se vysokými koženými botami a dlouhými kalhotami. Překvapilo nás, že místní jdou v kraťasech a bosí. Pak jsme poznali proč. Naše ponožky byly plné obtížně odstranitelných semínek trávy, kterou tu nazývají spear-grass. Taky jsme se docela potili. Nemusím podotýkat, jak jsme se neustále rozhlíželi a kontrolovali na co šlapeme. Ten den jsme viděli jen několik větších pavouků. Ti ale dělali pavučiny, tak se jich nebylo třeba obávat. Kousnutí bychom přežili. V Austrálii totiž platí pravidlo, že ti opravdu nebezpeční pavučiny nedělají.

Pak už jsme ale vyrazili na safíry do nitra Austrálie (australsky Outback), konkrétně do vesniček s prozaickými jmény Sapphire a Rubyvale. V tomto prostoru je známé naleziště safírů. A protože v Austrálii platí pravidlo, že na australské nerostné bohatství má právo každý Australan, je tam vytyčen také prostor, kde může kutat každý, kdo tam přijede. I my. Není to skvělý přístup? Australština má pro hledání drahokamů speciální slovo – fossicking. Hledači jsou pak fossickers. Oblasti, kde se hledají drahokamy se říká Gemfield. My jsme byli v Gemfield s názvem Reward, v části Washpool.
 

Rozbili jsme stan v buši. Postrašeni přáteli, kteří nás již dlouho před odletem seznamovali zejména s australskými jedovatými živočichy, jsme se neustále rozhlíželi kolem sebe. První noc se náš průvodce opil a usnul. Ocitli jsme se sami v buši. Některým z nás se ale chtělo na záchod. Museli jsme v noci do buše, kde neustále něco šustilo (později jsme zjistili, že to byli malí klokani, kteří nám chodili ujídat zásoby – největší zábavu jim dělaly šustící igelitové pytlíky). Měli jsme pěkně nahnáno. Když si vzpomenu na vykonávání potřeby za neustálého svitu baterky, která propátrávala okolí, jestli se neblíží nějaké nebezpečí, směji se ještě dnes. Ráno nás probudil neskutečný řev ptáků, zejména papoušků Kakadu, Lori a nějakých ptáků podobných krkavcům. Dali jsme snídani. Pozorovali jsme nádherně vybarveného papouška Lori horského, který nás při jídle pozoroval z nedalekého stromu. Pak na nás začal i nalétávat. Po chvíli jsme pochopili, že chce chleba. Tak jsem si ho ochočili a on k nám létal na snídani po celý týden. Není to skvělý zážitek, když vám v buši papoušek zobe z ruky?
 

Po snídani jsme se dali do práce. To se vybere místo, kde si myslíte, že jsou nějaké safíry. Pak začnete kopat krumpáčem štěrkovou vrstvu. Nasucho se to přeseje a pak propláchne – musí se šetřit vodou protože je tam vzácná a je ji nutné dovážet z velké vzdálenosti). Propláchlý štěrk se přebírá. Safír se pozná tak, že se pěkně leskne. Tak tuto činnost jsme provozovali celý týden. Naše nálezy ale nebyly moc slavné. Ve výkupně nám paní majitelka řekla pouze „sorry boys“ a doporučila, ať neztrácíme naději a kopeme dál. Že se občas něco cenného najde. My jsme ale našli pouze drobné kousky, jeden větší safír (bohužel nečistý) a pak jednu destičku pěkného kvalitního safíru (asi 1 cm velkou). Tuto destičku (po vybroušení) můžete vidět v Bildině snubním prstenu. 
 

Týden strávený v buši jsme zakončili velkou párty. Po týdnu v buši jsme definitivně odložili vysoké boty a zbytek cesty jsme chodili výhradně v sandálech. Taky náš přirozený strach z nepříjemných zástupců australské fauny částečně zmizel. Ráno už jsme jen zakopali prázdné lahve od piva (v Austrálii se nevrací) a zbourali stan. Poté jsme se vydali dále. Cílem byl, po krátké zastávce na farmě, Ayers Rock v centru Austrálie. Ale o tom zase třeba někdy příště.
 

Nakonec jsme tedy nezbohatli ve smyslu finančním, přesto byl ale náš život byl obohacen o spoustu skvělých zážitků a cenných zkušeností.

Zde čtěte Gastonovy oficiální články Austrálie očima hranického antropologa

Galerie
Napsal uživatel ps dne Po, 22.08.2005 - 11:03

Comments

Jste čučkaři. Nevíte, že na hledání safírů se používá krtek. On si chudák Krteček myslí, že našel spadlou hvězdičku z nebe, tak mu řeknete, že ji tam vrátíte a ať počítá do 1000. A ráno celý postup opakujete. Kdybyste toto věděli, tak se dneska s nama, hajzli zazobaní, už vůbec nebavíte!

Milý Vaďuro, děkujem za radu. Mám ale obavu, že v australském vnitrozemí je hodně sucho a krteček by tam chcípl nez by do tisíce napočítal. Nebo bychom ho museli naučít pít lahváče. Zvážíme to a příště uvidíme!

Fotky jsou dobre, na jedne si Sojka drbe houbicky na noze (ono to vypada, jako kdyby tu ceduli proslapl), na posledni nam svym varenim kavy Lada skoro zapalil stan. Ja a Sojka lezime v busi mrtvi po parbe. Jojo, skvele vzpominky!

Uvidime, kdy vyplodim pokracovani. Zpozdeni tohoto clanku je rok, doufam ale, ze pokracovani tentokrat prijde o neco driv.

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.