Cesta do Železných Hor

…skončila o něco dříve. No co, projel jsem se i tak hezky, akorát hlídání děcek, kvůli kterému jsem tam jel, už sem nějak nezvládl. Ale od začátku…

Budíček byl v 5. Nevstávalo se mi nejlíp, protože večer jsem dal 4 piva s Kikušou a domů se dostal až o půlnoci. Ale co, řekl sem si, su chlap. Však předevčírem sek taky pěkně zakalil s Keňou a nic se mně nestalo, aj do práce sem dojel. Není tedy divu, že se mi až do Zdounek chtělo spat, ale říkal jsem si, že první kopečky mě proberou.

Ve Zdounkách jsem posnídal a nakoupil sušenek a tatranek a hlavně jsem napsal Ivošovi, který jel ten den závodně 180 km posměšnou SMS, že už mám za sebou 30 km a co on, kde je?

Do prvních veder ubíhala cesta excelentně. Mírný vánek do zad a docela to odsýpalo, počítal jsem kilometry po pěti. Do Vyškova ani nevím, že bych se výrazně zapotil a divil jsem se, jak některé kopečky, co jsem si pamatoval z minula, se mi podařilo vyjet na těžký převod.

Ve Vyškově jsem zakoupil bidon a nechal si jej naplnit vodou. V Drnovicích už jsem ani nezastavoval, stadión jsme si prohlíželi s Ivošem posledně a rovnou jsem odbočil do prvního stoupáku v Drahanské vrchovině směrem na Ježkovice. Poprvé ten den jsem přehodil na nejmenší kolečko vpředu a hned mi spadl řetěz. Nohy jsem měl zamčené do šlapátek a zatímco jsme se dívali navzájem do očí s řidičem protijedoucího vozidla, lehl jsem si na silnici.

Hned zastavila motorka, jestli něco nepotřebuju. Ještě zamčený uprostřed silnice jsem ho poslal pryč, že mi nic není. Jen co odjel, zastavilo auto. Prej esli je všechno v pořádku. To už jsem měl vyzutou jednu botu a povídám, že vše OK, že mi jenom spadnul řetěz. Po prdeli jsem odhopkal do příkopu, kde jsem se zul do ponožek a konečně vstal.

Po této zkušenosti jsem přehazoval s rozmyslem a snažil jsem se KPZ (kolečko poslední záchrany) používat co nejméně. Nicméně častokrát to bez něj nešlo.

Další zastávka byla v obci roku 2000 Sloup. Dojedl jsem šunku ze Zdounek a zavolal milé, ať nachystá noviny, pivo a filé, že už su skoro v půlce a že mi to dnes teda opravdu jede. Ta mi sdělila, ať sebou pořádně hodím, že potřebuje hlídat děcka, tak ať jedu, co to dá. Spolknul jsem tedy rohlík a opět osedlal kolo.

Začalo být příšerné horko. Naštěstí stačilo vyjet už jen jeden kopec a nabízel se sjezd do Rájce – Jestřebí, to je můj nejoblíbenější kopec směrem dolů. Užíval jsem si to a na tacháku bylo přes 100 km a průměrná rychlost 23,5. Maximální jsem udělal ještě při sjezdu do Zdounek a to 70,3.

Nevím čím to je, ale z Bořitova do Kunštátu mám vždycky krizi ať vyjíždím odkudkoliv. Bylo mi zle, viděl jsem modré skvrny a do lýtek mi začaly škubat takové divné tiky, jako bych měl za chvíli dostat křeč. Vedro bylo už opravdu hrozné. Jel jsem i po rovince tak 15 km/h a před každým kopečkem jsem volal Janě, že na to seru.

Navíc na konci malebné obce Lysice v ještě malebnější serpentýně se opakovala situace s řetězem. To už jsem byl ale zkušenější a spadl jsem rovnou doprava do příkopy vedle silnice. Zase zastavilo auto a zase proběhl ponižující rozhovor. Ujistil jsem kluky, že mi fakt nic není a chvíli šlapal v lehu na zádech, abych se vyprostil.

V posledním kopci před Kunštátem mi opět spadl řetěz. Překvapil jsem sám sebe a stihnul vytáhnout jednu nohu. Není to tak zlé, říkal jsem si. Nasadil jsem ho, zacvakl jednu nohu spátky do zámku a šlápnul jsem. V tom okamžiku jsem se zase válel v kopřivách. Nohy vypověděly poslušnost. Prostě jsem spadl z únavy. Následoval dlouhý telefonát s ženou, kdy mi musela najít všechny vlaky do Pardubic, ale stejně to vázlo na dvou věcech. V Kunštátu nemají vlak a já jsem odmítal kamkoliv dojet. Zpíval jsem si „Zapalte Čechy, začněte u Kunštátu“ a seděl na svodidlech.

Nakonec jsem si usmyslel, že líp se mi bude sedět někde na zahrádce a do toho Kunštátu jsem dojel. Pak mě napadla má oblíbená finta s vepřovým řízkem, kupodivu zabrala a já jsem mohl pokračovat v cestě.

Za Olešnicí mi zavolal Ivoš. Prej jak to de, že on už dojel ten závod, má těch 180 km za 5,5 hodiny s průměrem 32 km/h. Už ani nevím, co jsem mu řekl. Já jsem měl tak 140 a byl jsem takovém podivném opojení a přitom úplně střízlivý.

Kvůli zkušenostem z minula jsem trochu změnil trasu. Nejel jsem přes Poličku, ale tu jsem objel jižněji, abych se vyhnul hlavní cestě. Krajina mě překvapila svou krásou i 15%-mi stoupáky/klesáky. Jimramov a Sněžné byly opravdu nádherné místa a dokonce jsem trhl rychlostní rekord na 71,4. Ale pak mi začalo být opravdu zle.

Křeče do nohou se dostavovaly s železnou pravidelností. Ve Snězném (snad to bylo tím názvem) jsem seděl u kofoly a klepal kosu v 30. stupňovém vedru. Přiznal jsem tedy porážku a zavolal si Janu do Svratky, které byla ještě 11 km přede mnou.

Není bez zajímavosti, že těsně před Svratkou jsem v příkopě nalezl ležícího starce. Zastavil jsem tedy a zeptal se ho, jestli něco nepotřebuje. Podíval se na mne a řekl, že v pohodě, že jenom odpočívá. To mne utvrdilo v tom, že musím okamžitě slézt z kola, chci – li přežít.

Ve Svratce jsem se opláchnul v kašně a čekal na záchranu. Ta se mi vysmála, vyfotila mne (naštěstí si zapomněla kartu do foťáku, hehehe) a naložila. Jaké bylo mé zděšení, když jsem po minutě jízdy autem spatřil ceduli okres Chrudim a až do Krouny (Ivošu, to je tam, jak jsme to krouhli) to bylo z mírného kopečka pohodovou alejí. Pochopil jsem, že jsem to vzdal skoro v cíli.

Tchán, Tchýně, Janin bratranec a teta, její ségra a i ti co koukali z povzdálí se mi po příjezdu důkladně vysmáli. Mně to bylo fuk. Dal jsem si horkou vanu, pořádně se přikryl duchnou a usnul až do rána. Celou noc mi byla zima.

Bilance: 172 km, průměr 21,1 km/h, 7800 kcal, max 71,4 , čas 11 hod celkově, 8 hod jízdy.

A co vy. Máte taky na svém kontě podobně nevyvedený husarský kousek?

Napsal uživatel zvl dne Po, 26.06.2006 - 08:41

Comments

sice z jineho soudku, ale vcera sme se marne pokouseli dojit z Hostyna pesky do Zlina. zabalili sme to po 5 hodinach chuze a 18 kilometrech v Lukove. A ty az za mnou zas nekdy dojdes, at s tebou jedu do Zel. hor na kole, tak zapomen...

Vaďuro! Když jedeš hlídat děti, vol radši cestu vozem, né?! Kopce jsou pak jako zázrakem jen směrem dolů a průměrná rychlost je vyšší, akce sama je bezpečnější a jistá. Tvůj článek je nicméně poučný a báječný, celé jsem to s tebou prožil a tleskám ti! Svou příhodu rovněž dodávám: kdysi, když ještě po této zemi běhali ještěři, vyběhl jsem v neděli v létě po obědě směrem do Zlína. Teplota tak 32 C, protekce proti slunci nulová. Řidiči, kteří mě míjeli, stříkali z ostřikovačů jedy na smývání hmyzů, tato tekutiny ještě zesilovaly účinky UV na moji kůži, byl jsem jako kuře v grilu. Jaké štěstí že v Bohuslavicích jel kolem vůz Los Kachlos, který mě stáhl nazpět do UH. Mohla teď sice u silnice ležet moje bílá kostra, a regionu tak dát další zajímavou pamětihodnost a Ing. Königovi více práce, ale dopadlo to jinak. Brrr! Úžeh jako prase jsem léčil pivem, výsledky byly celkem blažené. P.S. Za všechny tvé pády mohou ta špatná šlapátka. Uraz je nebo upiluj a nastrč obyčejný hřebík nebo šroub. Budeš se divit, jak se ti pak dobře pojede!!!

Ano, o tvém slavném běhu už jsem mnohé slyšel. To slunko je fakt sviňa když chce a dobří lidé číhají všude po cestě na takové magory jak jsme my, aby nás mohli zachraňovat. S těma šlapadlama ovšem nevím, ještě bych je mohl úplně odstranit a vyrobit si z kola odrážedlo. Každopádně i tebe vyzývám k nějaké cyklotaškařici. Kdy pojedem?

Pěkný článek. Někdy si to s tebou taky zajedu. Není nad to se úplně zlikvidovat sportem.

Ano, také si v tom libuji a proto navrhuji toto: Nevezmem si s sebou vůbec žádné jídlo ani pití a ani jednou nezastavíme. Aby se nám to dařilo plnit, necháme se přikurtovat ke šlapadlům nohama a k řídítkům rukama a budou na nás čekat až tam, aby nás sundali. Bereš?

To jsou ohromné projekty! K návrhu přítele s. Duly jen doplňuji, že též jeho foto nalevo vykazuje jisté negativní následky rázného a opravdového sportování. Jinak to ale ani snad být nesmí a nemůže... Jízda na kole na dojetí, resp. chůze na vzdálenost (lze též nazývat "chůze či jízda na či za obzor") mě láká a vzrušuje a určitě se zúčastním! (Nebudu-li zrovna ještě na Měsíci, kam za 5 min. odlétám na vesmírném stroji, co zbouchal Ing. Dr. Hron na chatě z nepotřebných fošní, co si neodvezl už ani R. S. Babinský; má to však být stroj skutečně bezpečný, tak snad to zvládnu (jedná se jen o 3 - 4 hod. pobyt) na jeden nádech. Sportu zdar!

To víš, že to beru. Tohle je přesně podle mého gusta. A ještě by někdo mohl jet vedle nás v autě a když bychom polevovali ve šlapání, tak by nás přetáhl přes záda třeba tyčí.

Jen si nemysli, to bude taky pěkná dřina, abys to těch 11 hodin vydržel, když jsi taková sračka, nevím elsi radši nepověřit Plačka.

Vaduro, mimo jine, mam v hlave uz 2 roky podobny sileny projekt. Jedna se o Prechod Nizkych Tater nonstop. (80 Km, max vyska 2043 m.n.m, nejnizssi sedlo vyska 1080 m.n.m.). Porad se citim neodstatecne trenovan, ale jednou to prijde. Takze ja s tebou do Zeleznych a ty se mnou do Nizkacu. OK?

Od září pánové se zůčastním obou akcí a dám vám na prdel, ve vedrech jezdit na kole nemůžu, jelikož se mi motá palica. Jednou jsem jel ve 40ti st.C do Polešovic a byl jsem tak přehřátý, že jsem si musel lehat do různých stok za účelem ochlazení.

Zdeno,když jedeš na kole v horku,musíš jet co nejrychlej,pak tě ofukuje větřík a přestane ti být horko

Ivošu dík. Tuto radu si ihned poznamenám k Tvým dříve vyřčeným: "Při závodě se drž těch prvních" a "Vůbec si nesol vodu". Tu druhou ksem měl tu čest otestovat více než důkladně. Pak ti povykládám, jak sem do sebe tlačil na silu chipsy na benzince, hehehe!

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.